„zatímco klientům vyprávím dost z nich nepřítomně čumí do zdi nebo do oken s průhledem na dvůr, co je nově osázený okrasnými třešněmi (podle bzukotu včel bych ani já nepoznala, že jsou stejně jako ty třešně umělé)“ Vítejte v dystopickém světě, vládne tu Hnutí (Instituce tu je nade vším, jak už to tak v dystopických světech bývá) – „možná neříkáme všechno, ale obvinit nás ze lži nejde, a o zbytek se postarají naše právničky“ – a tak radikálně feministické Hnutí slaví úspěch – když starosvětu ubalilo pořádnou facku. Ovšem někdo přeci jen stojí proti - Stráž mužskosti – „zdravým úsudkem je s žádnou léčbou nezačínat!“ - a oni moc dobře vědí, proč. Začalo to tím, že válku nechtěl nikdo – a tak se dokázalo Hnutí prosadit (diskurz dokázal kličkovat tak, že mu hrál do karet) - vzhled, zrovna tak jako vzdělání, vám tu byly k ničemu - „moje sekční šefová prodavačkou v uzeninách (kdysi za starosvěta) skutečně byla“ __ I pokračování příběhu, se zdálo celkem nevinné, možná dokonce až naopak - „malé dívky se mají dívat, a ne se dívat, jak se někdo dívá na ně a na jejich matky, a jak se jejich matky zhusta víc než na ten pohled ven soustředí na to, jestli jsou dostatečně sexy“ - jenže (jak už to tak v lidských dějinách bývá a díváno se optikou současných starosvětských „me too“ hnutí) se to zvrtlo – a než se stačíte rozkoukat, už jen valíte oči, na to, co se to děje --- --- kdy se ideál Myšlenky („Mami, proč je ta paní nahatá?“ – „proč plné prsy v miniaturní podprsence byly reklamou na arašídy, bylinkové máslo nebo lakýrnické potřeby“?) se ztrácí ve vulgaritách! A tak není se co divit (zkušenosti s tím lidé mají nejen ve starosvětě, ale vlastně už od úplného pravěku), že se původní příběh pokřiví – „za pragmatickým účelem manipulace, glorifikace a vysvětlení společenského obratu“ – jednoduše řečeno, co se nehodí do krámu se vynechá nebo pozmění! A tak se stalo, že jsou muži pohnáni k léčbě – a nestačí jen povrchová léčba, ta je, jak říká sekční šéfova „na hovno“ – jen kosmetické změny ve smyslu slušného chován prostě nestačily – na řadě je hlubinná změna osobnosti - vítejte v novosvětě – v dystopické budoucnosti, ze které vás bude mrazit ___IDEA tu spojuje všechny! Práce (žen) pro Instituci je dobrovolná, pobyt (mužů) více méně dobrovolný taky --- _a pak se objeví dopis, co začíná: „Milá mami“ --- dopis klienta č. 345 --- „celý život tě (táta) podváděl, a tys s ním přesto zůstala. Proč?“--- končí: „Tvůj milovaný Libor“. Víte, co bylo (z našeho pohledu „je“) největší chybou starosvěta? - „neschopnost domýšlet věci do důsledku!“ – a tak se to stalo (a obávám se, že přesně to má lidstvo v genech a ani žádný další novosvět se tomu nevyhne) --- Všechny -ismy- začínají pěknými myšlenkami – „končí terorem, chaosem, poklesem životní úrovně a nakonec zparchantěním samotného ideálu, který zkapal na ztrátu důvěryhodnosti“. Příběh, tak, jak je vyprávěn (monolog hlavní hrdinky), mi připomněl (četla jsem v loňském roce) Ishigurův příběh Neopouštěj mě – stejné schéma vyprávění, stejně pečlivě promyšlený dystopický svět, přes drsný obsah odvyprávěný lehce nostalgickým tónem s filozofickým podtextem, v komentářích je tu taky připomínaná Země žen, souhlasím s komentářem „los“, že tohle je její o dost drsnější a o dost vulgárnější verze, ale při čtení mi na mysl přicházel ještě úplně jiný příběh, a to Stepfordské paničky, totiž, z toho, proč jsem si na ně vzpomněla mě spíš mrazí v kontextu toho příběhu – muž gentleman tu totiž, stejně jako v příběhu Stepfordských nabývá úplně jiného zvráceného významu. Petra Hůlová je výborná spisovatelka (proto se přidávám k těm, co mrzí poměrně nízké hodnocení jejích příběhů, jsou totiž rozmanité a za mě se vždy jedná o zajímavá (až exotická) témata, standardem je, že jsou dobře promyšlená – to se dá říct, že je přímo její vizitka! Výsledkem je, že je příběh natolik autentický – odkazující k naší lidské minulosti, současnosti i tušené budoucnosti, že vám z toho, když domýšlíte důsledky, není zrovna nejlíp, chvílemi musíte přesvědčit sami sebe, že je to „jen“ fikce, dystopie, „jen“ možný svět --- „základem je ochota pracovat sám na sobě. Opakem jsou zpovědi klientů plné výčitek (vůči Instituci, Hnutí a novosvětu obecně), ublížené nářky plné sebelítosti (o několik bodů snižují hodnocení) nebo dlouhé eseje plné nepochopení, kdy se klienti dožadují porna, snížení dávek medikamentů nebo noci s novickou. To, když si její velkorysou nabídku, že je jim k dispozici „vždy a ke všemu“, mylně vykládají jako nějaký starosvětský návrh.“ „Chce se tu po vás, abyste se bez výjimky podřídil výchovnému programu,“ „Ptala jsem se hned v prvních pár dnech, za jakých okolností je možné užívat elektrický obušek “ „Vycepujeme vás jako čokly,“ chtěla bych okřiknout svoji přidělenou skupinku (vzhledem k úspěšnosti mého semináře mi někdy kolegyně přenechávají své komplikovanější případy),“

Vize budoucnosti, kterou nám Petra Hůlová ve svém románu předkládá, je skutečně temná a neradostná a bez příkras ukazuje, kam nás fanatismus podobných hnutí může zavést. Přesto vlastní zpracování látky zůstalo daleko za možnostmi, které téma nabízelo (a slibovalo). Nejspíš proto, že pocházím ze "starosvěta" (termín z knihy), vždy dávám přednost příběhu před sebelépe nadefinovaným tezím. A PŘÍBĚH knize pohříchu chybí. Místo něj máme v ruce jen statický, neplastický 2D obrázek, naaranžovaný výjev, strnulou fotografii nepodobnou těm, jaké se zhotovovaly na začátku minulého století. Jakoby autorka jen rozdala karty, ale nezačalo se vůbec hrát. Zajímavý námět tak bez nosného příběhu zůstal jen zplihlým oblekem, neživě visícím v šatníku.