Strong Female Character

Fern Brady mě zaujala začátkem minulého května, když jsem narazil na její stand-up special "Autistic Bikini Queen", předně hlavně proto, že jsem už dlouho neviděl ženu, která by byla, obecně, takhle otevřená (a funny k tomu)... mluvit o tom, co se s ní děje, jak to je, ne jen obviňovat ostatní, nebo situaci, nebo mluvit takovým tím předstíraným stylem, kdy z vás čiší, že máte "život vyřešenej, víš jak" (protože jsem vyhrála v genetické loterii, tadááá) nebo tvořit zkreslené scénáře, jen protože se mi to hodí do krámu a nebo prostě popírat vše, protože jsem kráva, která má křehoučký ego a nikdy ze svých chyb nic neuzná. V souvislosti s tímhle jsem pak začal spojovat některé nitky i ve vlastní zkušenosti, pokusím se to říct kulantně (a zároveň nejasně, neb taková je často pravda), ale najednou mi došlo, že s takovouhle osobou, která spadá do celé řady těchhle kolonek, jsem se taky vypořádával, což mě dost zarazilo, protože mě to nikdy nenapadlo. A jak jsem si i včera psal do deníku, tady už spadáme do nepříjemné tématiky u žen, kdy jste nuceni lhát z ohledu k jiné osobě, hrát tuhle hru... což mě osobně v rámci života připadá jako ta nejhorší věc, předstírat ("outpretend each other", přesto je to ta nejběžnější a nejčastější věc, co lidi dennodenně dělají, teď se bavíme ale o seriózních věcech), že jsem něco, co nejsem, jen abych si získal falešné sympatie druhé osoby - jak se tací lidé můžou vyrovnaně sami sobě podívat v zrcadle do očí... „kdo z nás dvou umí předstírat víc“, aby mohl mít větší páku, moc, sex, vztah, manželství - pokud mi na někom záleží, tak mu chci pomoct, chci aby se cítil co nejlépe, byť by to znamenalo otevřít ránu, abych vyšťoural kulku, byť by to znamenalo, že já nejsem součástí příběhu té osoby - protože odsud to přesně napojím na to, jak Fern zmiňovala, že autistické ženy jsou náchylnější ke groomingu, k manipulaci, stačí pro ně něco malého udělat nebo jim zalhat... mají i výraznější reakce na antidepresiva, ty jejich stav de facto můžou zhoršit. To vše se samozřejmě naučila metodou pokus-omyl, protože se často u žen ani neví, že spadají do spektra a spíše se to často připisuje něčemu jinému. Fern se ale samozřejmě otevírá i okolo života jako takového, její roky ve škole, jak reagovala a přistupovala k problematice toho, co se jí dělo, její rodina, čemu se věnovala, co četla, jak vnímala realitu, jak pracovala jako striptérka, jaké měla zkušenosti s násilnými vztahy, ale hlavně se to tak nějak vše "točí okolo života s autismem". Cením si i toho, že na konci bez okolků říká, není to tak nějak, že bych si prošla a zvítězila, je to prostě klasické "it is what it is", další den. Nakonec jsem knihu, už dost pokročile rozečtenou, dal jako audio (načtenou samotnou Fern) a nutno dodat, že chvíli jsem s tím skotským přízvukem zápasil, ale i ten tomu přidal, když přesně a agresivně křičela některé sekvence, navíc už ji trochu naposlouchanou mám, takže jsem se do toho brzdo dostal, ale určitě působivý text na osobní téma.

Emoce, který přináší možnost číst memoáry člověka, který se na svět dívá podobnou optikou a v lebce operuje se stejným neurotypem jako já, se pro mě jen těžko dají vyjádřit slovy, ale chtěla bych zachytit alespoň jednoduchý dojem, ten intenzivní pocit pochopení a „bytí viděná“. Stejně jako Fern jsem strávila většinu života bez diagnózy, respektive s jejich velkým množstvím, ale spoustou nesprávných. Stejně tak jsem neměla možnost uchopit sebe sama a vysvětlit se okolí, které mi vytrvale (a mou optikou zatvrzele a záměrně) nechtělo rozumět. Teď už pár let vím a stejně jako autorka se učím navigovat svět, ve kterým se nemusím neustále maskovat a snažit přetvářet kvůli validaci okolím; pomalu ohmatávám realitu, ve který moje vlastní autenticita existuje jako možnost. Jsem neskonale vděčná za příležitost aktivně nahlédnout do života, který se zdá tak strašně blízký mému, zvlášť napsaný s přímočarostí a opravdovostí Fern tolik vlastní v jejích stand-upech (a jazykově na výši, kterou jsem i přes zjevný intelekt pisatelky byla opakovaně fascinovaná).