Strmá cesta

Sovětský svaz byla jedna z mála zemí, která si ve velkém likvidovala svůj lid. Přečetla jsem od revoluce spoustu knih s touto tematikou (dříve nebylo moc možností se k nim dostat). Vždycky jsem se také divila naivitě ruských lidí, hlavně komunistů. Tato kniha mně v tom rovněž utvrdila. Je zde podrobně popsán život ve vězeních a pracovních táborech. No, chtěla bych věřit, že je to tam už trochu lepší. Mnoho znám z vyprávění mého otce, který toho dost zažil za války, ale hlavně po válce v padesátých letech. Proto u nás vždy bylo slovo Rus málem sprosté slovo.

K výročí února takzvaně vítězného jsem opět zalovil v knihovně a volba padla na Strmou cestu. To abych se ujistil, že takovýto režim opravdu ne. Kniha je napsaná velmi čtivě, občas bych měl výhrady k autorčině kastování lidí. Co jsem nepochopil ani po několika přečteních? Jak je možné, že se lidi nechali tak zblbnout? Dokonce i potom, kdy zapadli do soukolí násilí a nespravedlnosti, po letech strávených v lágru, poté, kdy byli režimem zavražděni jejich příbuzní, stále byli přesvědčeni, že strana se nemýlí, nelze jít proti straně a "Velký vůdce" nic neví. Jasně, porevoluční Rusko moc inteligence nemělo, takže pro obyčejné lidi mohli být ti dva vrahouni, kteří se vystřídali v čele, nadějí. Ale inteligentní člověk, a to nesouvisí se vzděláním, přece musel vidět, že je něco špatně. Otázkou je co mohl dělat? A ti "naši" nohsledi nebyli o nic lepší. Knihu bych dal jako povinnou četbu ve všech typech škol. Zejména pak humanitních směrů. Aby všichni viděli kam vede totalita a neomezená moc. Smutné je, že současný svět se zase žene do podobné situace. Znovu se zvolna utahují šrouby ve jménu všeobecného blaha, správný je jen jeden názor a kdo by se odvážil mít jiný, je šmahem označen za ultraradikála. Jen ty okovy jsou zatím sametové. Zatím........