Stříbrný kouzelník

Spisovatel, scenárista a režisér Jindřich Mann (*1948), syn Ludvíka Aškenazyho, vnuk Heinricha Manna a prasynovec Thomase Manna, vydal po autobiografické knize Poste restante (2012) a souboru próz Lední medvěd (2017) román Stříbrný kouzelník (2022), který mě lákal, protože měl dobré ohlasy, ale dostal jsem se k němu až nyní. A jsem za to moc rád, protože ten román opravdu stojí za to! V anotaci je věta, která přesně vystihuje hlavní témata románu: že štěstí přeje odvážnému a že touha po lásce nezná hranic, v tomto případě doslova. Hrdinové obou částí románu, které spolu v několika bodech či postavách souvisí, ale jinak jsou v podstatě samostatné, jsou zamilovaní a za dobrodružných, až nepravděpodobných okolností opouštějí totalitní Československo, jeden v roce 1952, druhý po roce 1968. Zejména kratší první část vyvolává salvy smíchu, ale i napětí, jak to s hrdinou s mnoha převleky a identitami dopadne. Dějově i postavami ještě bohatší je druhá delší část, v níž důležitou roli hraje diplomatický pas perského prince a zdí rozdělený Berlín. V obou pak také fiktivní prvorepubliková hvězda stříbrného plátna René Zahradník. "Život je maškarní bál," domnívá se hrdina první části, nebo také, že "život je plus a minus". A platí to i pro toho druhého. Jindřich Mann v románu obsáhne období od druhé světové války po dnešek a jako iluzionista pobaveně pomrkává na čtenáře, který váhá, co může být pravda a co už je přehnaný výmysl. To vše s nebývalým citem pro jazyk, hloubku, melodii slov i meditace o lásce, domově a životě. Působivě líčí tvrdá 50. léta, okupaci v srpnu 1968 i kontrastní atmosféru Východního a Západního Berlína. Zejména první příběh je až filmově strhující, takže J. Mann nezapře své bohaté zkušenosti televizního scenáristy a režiséra.

Moc nekáplo do noty křížením vzletného jazyka, magie, (po)válečných dějin a světových míst ... a poněkud neuchopitelných postav.