Strážci světla

Kniha tu nemá kladné hodnocení - ale mně přišla zajímavá...kdopak slyšel o Farallonských ostrovech ??? A tam přijíždí fotografka Miranda, aby nafotila místní faunu... žraloky, velryby, tuleně, rypouše i ptáky ... ano,není to thriller -spíše seznámení s neznámou končinou světa ... Mně tato kniha též připadá nelítostná, chladnokrevná,osobitá - stejně jako nehostinné ostrovy... příběh o lidech,kteří jsou vydáni napospas přírodě ... A souhlasím s raffi -obrazová příloha by nám ostrovy přiblížila... Už jsem byla pryč - ale knihovnice mě požádala o komentář ...

Tak já půjdu tentokrát proti proudu a dám knize 5* a hned ji doporučím všem, kteří mají rádi trochu napětí a hlavně krásné a místy dojemné popisy krajiny, přírody a živočichů (tentokrát na Farallonských ostrovech), i to tajemno se tam najde. Podle mě se jedná o velmi zdařilý román. Malá ochutnávka: Nejraději mám keporkaky. Přemisťují se v rodinných seskupeních, tvoří se mezi nimi silná pouta. Jsou to kočovníci od přírody, představa domova nebo stálosti je jim cizí. Jsou to operní pěvci vodního světa, ale většina jejich hudby spadá do podzvukové nebo nadzvukové frekvence, která je pro lidské ucho neslyšitelná. Naše uši jsou nicotné věcičky. Do jedné keporkakovy plíce bych se vešla celá. .....Existují mimo potravní rětězec. Určitým způsobem existují mimo běžný čas a prostor. Žijí v říši obrovských, pomalých věcí: přílivů a odlivů, bouří, magnetických proudů. Často se noří do inkoustově modrých hlubin oceánů, dolů, kde mizejí sluneční paprsky.Obývají modrý svět vzdálený od země, vyskakují z vody do vzduchu a zase padají nazpátek, pohybují se mezi temnotou a světlem. .....Něco se valilo tmou, vysílalo pulzující vlny zvuku a pohybu. Obrovská těla se hrnula proudem. Jejich ploutve rozbíjely stoupající příboj a vyváděly mě z rovnováhy. Přišly si pro mě. Jejich hudba mě rozechvěla, byla jsem zasažená jako ladička v lidské podobě. Byl to žalostný zvuk jako z jiného světa, téměř lidský, připomínající výkřik rozkoše nebo bolesti. Obsah: Miranda je fotografka a tráví rok na Farallonských ostrovech spolu s šesti biology. Jeden z nich zahyne a jeho smrt je označena jako smrt bez cizího zavinění. Je to ale skutečně tak? A není to jediný mrtvý na ostrovech. S Mirandou současně sledujeme znesmířenost se smrtí matky, která zemřela v jejích 14ti letech, a s níž komunikuje prostřednictví dopisů. Kromě toho jsem se dozvěděla hodně zajímavého např. o chobotnicích, hnízdících raccích (fuj!), velrybách a dalších zvířatech. Miranda: Můj milostný románek s ostrovy pokračuje. Někdy si připadám jako nadrogovaná, toulám se po pobřeží s přihlouplým úsměvem a se zvednutým fotoaparátem. Každý záběr mi připadá jako požehnání. Nikdy nemůžu vědět, co si druhý člověk myslí, nikdy se mu doopravdy nedostanu do hlavy, ale díky fotografiím se dostanu hodně blízko. Když se diváci v galerii dívají na fotografii, můžou na chvíli vkročit do umělcovy mysli. Je to jako telepatie. Jako cestování v čase. Až si lidé někdy v budoucnosti budou prohlížet mé snímky z ostrovů, uvidí to, co jsem viděla já. Budou stát tam, kde jsem stála já, na této žule, obklopená oceánem. Možná dokonce pocítí stejný závan euforie jako já. Miranda (při odjezdu z ostrovů): Miranda přimhouří oči a naposled se zadívá na pobřeží. Chvíli má pocit, jako by ona sama byla loď, která škube řetězem od kotvy. Za posledních dvanáct měsíců ji k souostroví připoutal pořádný kus železných článků. Během té doby se změnila jako loď ukotvená v přístavu- pokryla ji rez, ošlehaly ji vlny, proděravěl se jí trup, je špinavá a dobytá k nepoznání. Teď cítí, jak se řetěz natahuje. Napíná se za hranici možností, bolí to. Až sebou nakonec škubne a v polovině se přetrhne.Když se řetěz podvolí, Miranda málem omdlí.