Stratený v zemi mamutov

půjdu proti proudu s hodnocením, protože to jediné, co se mi na knize líbí, jsou ilustrace, ovšem text je jeden velký kompilát: první tři čtvrtiny knihy jsou do slova a do písmene plagiát Lovců mamutů: epizody jsou jen přeskupené v chronologii jednoho roku, takže je lze podle předlohy odškrtávat, i s úplně stejnými motivy, zápletkami, druhy lovených zvířat atd. (v okamžiku, kdy jsem dočetl k "tučným lumíkům", měl jsem chuť knihu odložit), Radostova modernizace spočívá hlavně v tom, že ústřední dvojice dětí musí být chybující chlapec a šikovné děvče (Kopčem a Veverčák neobstojí jako genderově vyvážená dvojice); teprve závěrečná čtvrtina otevře "těžce dobrodružný", akční a naprosto nevěrohodný příběh inspirovaný indiánkou či komiksem z ABC: namísto záměru opravit Štorcha Radosta spoustu chyb spíš přidal, zvláště co se týče popisu sociálních vztahů a chování v tlupě či psychických schopností postav lovců (např. pojem o neexistujících bytostech máme až z doby před 6 000 lety výhradně u obyvatel městských států, proto scéna, v níž pravěcí lovci modelují hliněné sošky a baví se výrobou kompozit, tj. skládáním různých částí zvířecích těl v jedno, je blbost) jazykově je dílo na úrovni tvůrčího psaní s minimální slovní zásobou a chybami začátečníků, kterému chybí jednak redaktor, jednak styl = autorský záměr se v průběhu psaní evidentně několikrát změnil, stejně tak modelový čtenář: jednou to má být zábavná učebnice pro děti, pak dynamizovaný popis života lovců a sběračů, pak Kodovka s prvky humoru pro dospělé, jindy Večerníček o človíčkovi, nakonec Kruanova dobrodružství číst pokračování (vypadá to, že budou další díly) fakt nemám zájem ani odvahu

Příběh, způsob psaní, zvolená slova, detailní informace o tehdejším životě, ilustrace, trvalé napětí, velkou míru uvěřitelnosti, vše chválím. Vlastně mi nevadí ani konec příběhu, baví mne možnost vlastních závěrů. Četla jsem nahlas s rodinou, diky tomu jsem nic nepřeskakovala a mohla si užívat text. Za mne super počin.