Proud, na který jsem měl zpočátku problém se naladit a nefungoval - hektické, skoro až heslovité, asociativní autorovi, i když jsem chápal, o co se Poch snaží. Nakonec ta jiskra ale přeskočila a jaksi jsem se do těch vzpomínek a nálad ponořil - pod jejich hladinu. 7.5/10

Z anotace: "Po delší době jsem se rozhodl napsat něco, co mě bude bavit nejenom psát, ale taky číst." Dlouho jsem nečetl zábavnější sbírku, přestože ten humor z ní vyloženě nečouhá. Poch ve svých básních vytváří unikátní svět dětství. Je to svět pokroucený, deformovaný, imaginativní, ale stále se v něm jasně rýsují kontury toho, co dobře znám, vyjevují se mi vzpomínky, o nichž jsem netušil, že existují. Přijde mi, že ty texty mají jakýsi háv nemocnice, věznice, vojenských prostorů, fantazijních světů, byť jde o pouze o dětství, jen o všední teritorium, které příliš nepřesahuje hranice nějaké obce. Jenže tady se nejedná o nějaké objektivní zobrazení dětského světa, tady jde nejen o dobrodružství, sny a touhy, ale i o traumata, fobie a úzkosti, které běžnému světu dávají podivné rysy. A přestože jsem skoro o dvacet let mladší než autor, je mi ten svět velmi blízký a známý; jednou věcí jsou totiž dobové reálie 90. let (těch se občas možná nechytám), druhou jsou však věci, které jsou pro mladší věkové období typické, byť se můžou variovat (ale Lovci mamutů v povinné četbě zůstávají, to jo). Jazykově je sbírka velmi široce rozkročena. Zajímavé je využití školometských frází, které se zde vyjevují ve své absurditě ("Neopisuj. Nevrť se. Každý pěkně do svého počítače."), stejně tak výchovná motta, která nabádají k disciplíně a výkonu. Ten výkon a úspěch se ale rovněž jeví paradoxně – kolikrát se ve sbírce objevuje nějaké povzbuzení k výkonu ("Byla tam moje babi, říkala, že budu právník"), ale zároveň se zde poměrně dost zásadních činností (prozkoumávání okolí, opisování, i ty počítačové hry se hrají v multiplayeru) koná kolektivně. Trochu v tom vidím jakýsi střet dětské zvídavosti a fantazírování s dospěláckou pragmatičností a střízlivostí. Devadesátkový individualismus není jediné, co toto období v knize připomíná – jazykově se to projevuje třeba v průniku anglicismů, dost často skrze počítačovou terminologii; PC her je vůbec v knize dost, občas jako by si byl čtenář nejistý, jestli se do virtuálního světa nepřesunul. Formálně je to vůbec vypiplané; "když se řekne A, musí se říct B", poslední báseň napříč stranami, citáty, nápisy, slogany, úryvky z hlášení, básně jako slohové útvary, různé rozložení odstavců, bombastické dvoustránkové vyprávění o tarantuli. Pavouci protkávají sbírku vůbec skrz naskrz, nemálo se mihne i hrobníků, samozřejmě také nepříjemných prostorů ("Kapitán vítězného družstva rozdává marshmallow"). To zobrazené dětství není nikterak tragické ani hrůzostrašné, ale zároveň z něj mám podobný pocit, jako z těch tří častých motivů (pavouk, hrobník, tělocvik). Je to zábava (a radost) číst, vůbec zábavné jsou básně začínající jako jakési nekonvenční portréty rázovitých postav (a zvířat) ze školního prostředí (Družinářka, Svobodnice, Salmonela, Pech (RPG), Bessie). Z Pochova jazyka jsem občas tak uchvácený, že občas jediný verš (třeba "Po parapetu přebíhá celý zvířetník") přehluší celou báseň, zejména u těch, které postrádají jednotnou linii. To mi ale tolik nevadí, zrovna tyto delší básně k návratům vyloženě vybízejí. Člověk má po přečtení chuť vyrazit na (svůj) Hrášek (z vlastního dětství). HROBNÍK Poslední prázdniny na světě. Léto u prarodičů na statku Pohádka, v oné přelomové době před nástupem do výkonu trestu. Sestra mi před spaním čte z horoskopu, co jsme našli v udírně: "Řízením planet tvým řemeslem se stane správa nejvyššího úřadu." Prvního září je svátek práce. Skupina anarchistů podpaluje trafiku, skanduje přitom Punk´s not dead! V aktovce si odnáším kořist – časopis Hrom a jako odměnu studentskou pečeť. V novinách píšou, že mám talent. A dějiny jsou tu: "Slabikuj po mně," rozléhá se po chodbách, "mnichovský diktát." Z regálů knihovny mizí pojmy, jako je svoboda, procházka, zákon, džungle, nakonec i urny. Nahradí je mementa. Náhrobky se lesknou jako křídový papír dětské encyklopedie. "Neumíš mluvit, kdepak máš rodiče – v pravěku?" Třídní nám ze svého pobytu v lázních přivezla grantové jablko. Jednou provždy ji máme oslovovat von Schwarzkopf. Čteme Lovce mamutů, můj odstavec začíná slovy Punk is zombie! Ještě že patřím k elitě, čtu plynule, nekoktám! Zítřek patří mně. (s. A 26)