Stopy na cestě

Jsou díla, v jejichž kontextu působí jakékoliv hodnocení nebo komentář na jejich adresu nepatřičně. Stopy na cestě od Valerije Markuse k takovým příběhům bezpochyby patří. Vyjadřuji respekt autorovi a poklonu překladatelkám a doporučuji k četbě.

Knížek z války, a především těch autobiografických jsem přečetl hodně, ale žádná z nich ve mně nezanechala tolik pocitů jako právě Stopy na cestě. Vůbec nezáleží na tom, jaké máte politické preference, nebo na jaké straně konfliktu zmiňovaného v knize stojíte. Na ničem z toho nezáleží. Příběh je vyprávěn bez jakéhokoliv patosu, který většinou podobná díla přímo zaplavuje. Nevím, co víc bych dodal. Přečtěte si to.

Autor nám předkládá svůj život. Nelehké dospívání v devadesátých letech na Ukrajině a rozhodnutí vstoupit do armády. V roce 2014 je poslán se svou vojenskou jednotkou bojovat na východní Ukrajinu a v knize líčí své autentické zážitky z bojiště. Tato kniha se mi četla velice těžko. Ale rozhodně ne proto, že by byla špatná. Naopak ve mně dokázala vyvolat tolik emocí, že mi při čtení bylo smutno, úzko a nedobře. Na začátku poznáme autorovu rodinu, ve které nebylo lehké vyrůstat. Když se pak dostal k armádě, bylo pro mě nepochopitelné číst o něčem tak hrozném. To, jak se chovají nadřízení a jaký život tam vojáci vedou…. Když je pak odvelen do boje, pohled obyčejného vojáka na to, jak to vypadá přímo na bojišti je pro mě opět nepředstavitelně krutý. V knize najdete téměř 60 QR kódů, pod kterými se skrývají fotky a videa. Podíváte se tak na osobní fotografie autora, ale např. i dovnitř tanku a také se dostanete přímo na bojiště. Představa, že by se na takových místech ocitl můj syn, je pro mě nemyslitelná. Ale v podstatě i kdokoliv jiný. Nesnáším zbraně a boje a vše kolem toho a většinou o nich čtu pouze v beletrizovaných knihách. Tento příběh je plný osobních zkušeností, je tak pro mě proto horší a hodně mě zasáhl. Ač je tato kniha pro mě hodně těžkým čtením, rozhodně Vám ji doporučuji.

Bolest, slzy, armáda a krutá realita války. Tohle jsou hlavní témata, která jsou v knize řešena. Syrová realita, která Vás do sebe vtáhne hned na začátku první strany a nepustí až do strany poslední. Poměrně dlouhou dobu jsem žádný příběh z prostředí války nečetla, a tohle byla vítaná změna. Příběh jsem si musela dávkovat velmi pomalu protože jsem potřebovala vstřebat děj postupně. Myslím, že na jeden zátah by tato kniha ani nešla přečíst. Musíte mi dát za pravdu, že existují témata, o kterých by měl mít každý z nás aspoň nějakou základní představu. A myslím, že kniha Beze stopy od ukrajinského autora Valerija Markuse je přesně tím příkladem. Příkladem knihy, kterou si, věřte mi, potřebujete přečíst. Musím zde zmínit ještě zajímavost, která mě upřímně velmi nadchla a setkala jsem se s ní v knize poprvé. A to jsou QR kódy, kterých je kniha plná. Jejich naskenováním se čtenář mohl podívat na videa a fotky, které autor do knihy umístil. Musím se přiznat, že tento detail jsem v knize viděla poprvé a úplně mě to překvapilo. Ten fakt, že můžete vidět videa a přitom číst? To je pro mě jako pro čtenáře skoro revoluční! Takže veliká poklona, v knize jsem to opravdu uvítala a moc se mi to líbilo! Závěrem Vám chci tuto knihu vřele doporučit. Nejedná se o lehké a úsměvné čtení, ale věřte mi, že se jedná o čtení, na které nezapomenete. A přesně o tom by měly knihy a příběhy být. Za knihu moc děkuji @familium.cz @evasoucova, knížka mi byla poskytnuta v rámci spolupráce ️

Některé spolupráce se neodmítají a mezi takové patřila i nabídka k přečtení recenzního výtisku knihy ukrajinského výsadkáře, kterou vydalo Familium. Stopy na cestě ale zdaleka nejsou jen knihou o armádě a válce, je to hutný příběh Valerije Markuse od jeho dětství, přes dospívání a zapsání se do armády, až po vypuknutí rusko-ukrajinské války. A aby bylo jasno, boj pro Valerije rozhodně nezačal až touto válkou, protože ani před ní neměl rozhodně život jako v bavlnce, a to počínaje už jeho otcem. Valerij si mě získal, a ne, není to tím, že je to fešák! Kladné body mu připisuji hlavně za jeho přístup k životu a za to, že sám sebe neidealizuje. Střídmě popisuje své přešlapy a pomalu se stává silnou osobností, mužem s charakterem, který rád čte, odmítá alkohol a jedná s maximálně možnou mírou osobní odpovědnosti. Kniha je unikátní nejen tím, o čem vypráví, ale i formou. Postupně má až podobu deníkových zápisků, ale především je doplněna mnoha QR kódy, které vás doslova přenesou „na místo činu“, a to pomocí fotek i videí. Pokud čekáte příběh o tom, jak se na Ukrajině válčí od února letošního roku, budete zklamáni, protože tohle je návrat k situaci v roce 2014. Aktuální boj ale můžete sledovat očima reportérů takřka online, takže tohle je vlastně tak trochu prolog k letošním událostem. A musím se přiznat, že jsem neměla zdání, že už tehdy to bylo takové, snad že jsme to neměli sdílené tak intenzivně jako dnes… Valerij sám uvádí, že vynechal některé násilné situace, přesto jich tu pár popisuje. Nehledě na ně vás však zamrazí, protože válka je prostě svinstvo. A jak se postupně od popisu skoro švejkovského vojenského prostředí propracováváte na stránkách k samotnému válečnému konfliktu, dochází vám to stále víc a víc. Nu, nezbývá nám nic jiného, než dál podporovat Ukrajinu v jejím odhodlání ochránit svou zemi před barbarským uzurpátorem.

Neheroický pohled na zkorumpovanou armádu, zkorumpovanou zemi, zkorumpované lidi. Třeba tento strašný oheň, který vypukl vloni v únoru, spálí něco z toho hnusu. Ale naději tomu moc nedávám a nejhorší na tom je, že si to odtrpí nevinní ... Kniha je velmi čtivě napsaná, je to takový voják Švejk, ale skoro úplně bez legrace.

Pro mne to bylo docela těžké čtení. Ono vůbec číst o válce je těžké. Knížka má tři části, v první popisuje dětství hlavního hrdiny, které nebylo vůbec lehké. V druhé části je v tříměsíčním vojenském výcviku. Popisuje hrozné podmínky, nesmyslnost nařízení, nadutost a hloupost některých nadřízených, jak bylo těžké to tam vůbec psychicky i fyzicky zvládnout. Třetí část je o válce. A jaké je to v celém tom vojenském molochu, byrokracie, nespravedlnost, nesmyslnost. Paradoxně, ta poslední část nejméně bavila číst. Nekonečné přesuny někam....Zároveň tato část byla nejvíc .... nevím... silná, ... když popisuje vybuchnutí granátu, ošetřuje potom kamarády, dělají si mezi sebou legraci... jé, prsty mi drží jenom na kůži, snad mi je přišijí...Bože! Hlavní hrdina je sympatický, popisuje, nepřikrášluje, nedělá ze sebe bůhvíco, dělá chyby, přiznává je. Je tam vidět jeho vývoj, z kluka se stává muž... QR kódy jsou fajn nápad. Zajímavé oživení knihy.