Stopem do Ósaky

Pokud jste už od autora něco četli (nebo slyšeli některý z jeho mnoha rozhovorů), jeho další knížka vás nepřekvapí. Je to zase více o lidech a stopu, než o cestování (a samotných zemích). Místo cestopisu tak získáváte spíše lidopis z různých koutů světa. A to rozhodně není špatně, čtenář už to od autora čeká a naopak oceňuje, co všechno udělá pro příběh a dobrý stop s dobře naladěným řidičem/řidičkou. Na druhou stranu, i když je kniha docela tlustá, tak mi přijde, že toho vlastně ve výsledku dostávám nějak málo. Chci víc Indonésie, víc Japonska (toho bylo tedy extra málo), víc Běloruska... Ale jede se a nezastavuje. Každá výjimka, jako jsou třeba svaté chrámy, je jen vítána. A mimo to, znovu dle očekávání ze zkušenosti s předchozími knihami, dostanete (především v úvodu) nemalý nášup životního příběhu autora, aktualizaci všech jeho činností a životních trablí od předchozího stopu v Africe. A zase si nedá pokoj a jako starý muž ne/nápadně křičí na mraky. Poláčkův styl psaní mám rád, dobře se to čte, kouká na svět jinýma očima, ale některé poznámky jako kdyby se do jeho jinak velmi otevřeného přístupu nehodily. Od minula dále přibyla zamýšlení se ateisty nad tím, jaké by bylo parádní být věřícím. No proč ne, ale stačí jednou... A ještě zmínky o demokratickém Kongu, kdy i on sám říká, že tím nechce být definován, ale stejně si nedá pokoj a porovnává...

Upřímně řečeno, představovala jsem si to lepší. Není to špatně napsaný cestopis, ale spíš se zaobírá lidmi než krajinou. Což jde samozřejmě ruku v ruce, ale já bych raději spíš četla o daném prostředí než sledovala počty zastavených aut a jejich řidiče. A to Japonsko? Kvůli němu jsem do toho šla, a moc jsem si ho tedy neužila. Prostě jsem měla jiné očekávání, ale netvrdím, že je to špatně napsaný cestopis. Autor psát umí, ale spíše se připravte na popisy lidí než všeobecného cestování. Jsem trochu zklamaná.