Kniha ve mě vzbudila celkem rozporuplné pocity. V některých smerěch je výborná, v jiných ne. Kniha je dosti poznamenaná tím, že je určena pro čtenáře ze spojených států. Bohužel, ačkoliv autor otevřeně přiznává, že podpora komunistické Číny byla chyba, přesto kniha svým vyzněním budí jaksi dojem, že US byli oklamány, a jsou tedy jen pasivní obětí predátorské Číny, a nikoliv, že šlo o jejich vlastní hloupost, ziskuchtivost, neznalost, naivitu či nedej bože o podcenění číny založené na předsudcích. Zásadní otázkou je, proč po roce 1989, zhroucení východního bloku a masakru na Tiananmen spojené státy místo aby na čínu komunistickou čínu přitlačily, tak jí šly na ruku, pomohly jim do světové obchodní organizace a vybudovaly z ní velmoc. Autor je příliš zbabělý, než aby is přiznal, že se americké elity nechaly koupit a zmanipulovat a přehlížely nebezpečí. Místo toho maluje obrázek o naivně pomáhajících američanech. Autor klade poměrně malý důraz na problémy jako je komunismus, diktatura, vměšování se do vnitřních záležitostí jiných suveréních států, poršování lidských práv, okupace cizího území, korumpování představitelů cizích zemí, ale za nejzásadnější problém považuje ochranu vlastního trhu rudé Číny, odlišný přístup k právům duševního vlastnictví a agresivní politiku na zahraničních trzích. Chápu, že je to to, co dnes Spojené stýty bolí ekonomicky, ale autor bohužel zcela ignoruje fakt, že řada věcí, které v tomto ohledu ČLR vytýká ve větší či menší míře dělají i dobří američtí spojenci z NATO a EU, Japonsko, Korejská republika....a nakonec částečně i samy Spojené státy. Dost podobné nevraživé texty o ekonomice bývaly v USA psány i na adresu Japonska, dokud se mu ekonomicky dařilo -a to nejen pře WWII, ale i v 60. - 80. letech. Autorovi evidentně nedochází, že ne všude na světě je pojetí svobodného trhu stejné jako v USA. Třeba hořekování na nízký počet bank v číně v porovnáním s USA bude pro českého čtenáře působit dost cize, jelikož v USA je počet bank z jeho pohledu absurdně vysoký. Tento přístup může sice nabudit americký patriotismus a nevraživost vůči číně, ale také může zbytečně zvětšovat vzdálenost mezi USA a jeho spojenci, kteří mohou mít obavy z toho, že sami dělají některé podobné věci a naopak je může znervózňovat laxní přístup USA k expanzionismu a imperiálním ambicím Pekingu, jakož i k pronásledování demokratů, muslimů, křesťanů a řady dalších. Celé to částečně působí spíš jako protičínský pamflet pro čtenáře ze spojených států, než seriozní rozbor a v jistém smyslu snaha vysvětlit, jak mohl státní aparát v posledních 30 letech ve vztahu ke komunistické Číně tak zásadně selhat. Rozhodně je zajimavé si přešíst, kolik různé podpory USA do ČLR napumpovaly. Pro českého čtenáře tam jistě bude zajimavý popis prostředků, jakými ČLR ovlivňuje americkou politickou scénu - v ČR jsme dnes svědky stejných metod, ale v USA byly dříve, ve větším rozsahu a jsou tak již podrobně popsány. Je škoda, že autor neustále používá slovo asertivita místo vhodnějšího "agresivita". Celkově pro mě bylo dost tristní zjištění, že americkou politiku k číně formovali lidé jako Autor knihy, zaměření jednostraně na komunistickou Čínu. Ten v knize prezentovaný přístup, jak vše věřili oficiálním reprezentantům čínské vlády je zcela neuvěřitelný. Je možné, aby takovýmto způsobem dlouhodobě selhávalo zpravodajství a analytika zpravodajských agentur, ministerstva zahraničí i pentagonu, kteří jindy podávají velmi kvalitní výsledky? Osobně se domnívám, že autor by měl svou pozornost zaměřit na studium okolích zemí z podobného civilizačního okruhu. Dějiny zemí jako jsou Japonsko, Korea, Taiwan, Vietnam, aj. by mu jednak pomohli pochopit více způsob myšlení, a jednak by si mohl všimnout, že komunistická Čína se vydala velmi podobnou cestou, jako šlo kdysi Japonsko. Vůbec nechápu, proč si není schopen připustit, že nechápe čínský způsob uvažování a nezajimá se o to, co si o Číně a jejích plánech myslí na Taiwanu, v Koreji či Japonsku. Tam mohou totiž mnohé věci pochopit lépe. Autor se teké dost fixuje na představu 100 letého maratonu, který má mít právě 100 let a má se tak běžet ještě cca 35 let od vydání knihy. Jenže od vydání knihy se řada postupů číny zrychlila a věci které čekal za desítky let tu máme již dnes. Kniha je již pár let stará, a nezachycuje poslední vývoj, kdy Čína ztrácí trpělivost a mění přístup, a kdy se spekuluje o tom, že stávající vůdce získal od veení komunistické strany svůj mandát doživotně výměnou za to, že vše urychlí a že v něm onen maraton dokončí.

Nenechte se zmást bulvární podtitulem. Michael Pillsbury není žádná rychlokvaška, která se chce přiživit na atraktivním tématu. Čínou se zabývá desítky let, radil několika americkým prezidentům a do problematiky vidí opravdu hluboko. Kniha tomu odpovídá. Nesnaží se v ní přesvědčit čtenáře, že Říše středu plánuje vystřídat USA na pozici jediné světové supervelmoci. Vysvětluje, jak to hodlá Čína provést a jak se jí tento plán podařilo před washingtonskými stratégy utajit.