("Welcome to my, welcome to my fucking broken home, Can you feel the bliss? Can you taste the paradise? And I hate this place, it tears me apart, These walls, they hide the shit that goes on inside" ... Welcome to my broken home - We Are The Ocean) Z anotace a obálky jsem byla zmatená. Nepochopila jsem totiž, zda je to lehký fantasy román pro mladší čtenářky nebo temná fantasy pro velký kluky a holky. Počet stran a místní komentáře taky moc nepomohly. Četbu jsem v plánu neměla, ale z komentáře svého oblíbeného uživatele jsem byla na vážkách. A řekla jsem si: "Že by?" Tak jsem se do toho pustila. Vyloženě špatné to nebylo. Ale fakt to není pro každého. Přeskakování a osobitý (nezaměnovat se zvláštní nebo krkolomný) styl psaní mi nevadil. Ale pokud by to tam nebylo, skončila jsem na šedesáté stránce, k čemuž to původně (v rámci děje samotného) směřovalo. Skákání "příběh/myšlenky/vysvětlení čehokoliv, co se zmíní jako nový pojem, který čtenář do té doby neznal" mi nepřišlo nepřehledné. Vlastně díky značkám čtenář dopředu ví, že teď nastane nějaká změna ve vyprávění, a je na to připravený. Ale nevytváří to žádný pocit zvýšeného napětí. Pochopila bych, kdyby to byl záměr, ale tady to nenastalo, tak nevím. Takže tvrdit, že to je důvod, proč se někomu kniha nelíbila, že nedával holt pozor, je zvláštní. Protože jak se to skákání stane časem předvídatelné, prostě vás už nezaskočí. Podobný kousek se za mě povedl snad jen Tahereh Mafi. Ta vzala naprosto banální příběh, který není v YA fantasy ničím výjimečný, ale napsala to naprosto dokonalým stylem a formou, kterou jsem do té doby neviděla. A pokud někde znovu uvidím, volám jejím právníkům, ať si na to posvítí. Jenže tohle je jiný případ. Naprosto banální příběh je na přeskáčku s pocity, které mě po chvilce začaly nudit. Jeden by si řekl, že je to originální. Ale když odloupnete právě ty slupky naoko, zbyde vám vlastně docela prostý příběh. Tak jaký je rozdíl mezi autorkama? Proč jsem jednu vychvalila a na druhou jsem tak zlá? Protože Mafi se svůj příběh nesnaží prezentovat jako sofistikovananou fantasy pro starší čtenáře. Od začátku s ní jsem věděla, co čtu a do čeho jdu. Tady se vás nejdřív snaží přesvědčit, že to bude dobrý. Že tohle je něco jiného. Že tohle je dospělá fantasy pro všechny. Hlavně zadní strana knihy. Jenže to není pravda. Klidně se podívejte na to, kdo knihu hodnotil. Převážně ženy/dívky. Řekla bych, že pro tuhle skupinu je kniha určená. Baba do pětadvaceti. Ale hlavně ne chlap kolem čtyřiceti. Přestože se vás zadní strana s doporučením jiné autorky, bude snažit přesvědčit o něčem jiném. Pokud na tuhle hru přístoupite, čeká vás vlastně příjemný příběh. Karty jsou sice hned od začátku rozdány přesně podle šablony, ale nevadí to. Pokud čekáte něco jiného a objevování nových obzorů, zkuste jinou knihu. Ale pokud si chcete v neděli odpočinout mezi odpoledním a večerním kafem, tak se knihy nebojte. Vrátím se k doporučení jakési Charlie Jane Anderson na zadní straně. "Kombinuje vražedné politické intriky G. R. R. Martina s kouzelnou atmosférou Neila Gaimana". Wau, asi jsem četla jinou knihu, než ona paní spisovatelka. Bohové jsou popsáni zajímavě. Ale jaký intriky? Na popsání vražedných intrik vám nestačí jenom necelých tři sta stran, pokud tam chcete narvat tolik věcí, jako to udělala autorka. Protože ona má celý svět dokonale promyšlený. Každý drobný detail. Ale jak se kupí informace, je těžké se v nich neztratit. Ne v rámci tohohle dílu, ale toho následujícího. Má to prostě málo stran, aby byla trilogie. Protože kdyby tohle byla první třetina tlusté knihy, tak asi nemám problém. Prostě se to rozjíždí, okecává a tak, protože to k tomu prostě patří. Ale než bych se dostanu k dalšímu dílu, je problém, že bych přes ostatní knihy zapomněla, co se tady všechno dělo. Proto bych první musela před druhým přečíst znovu. Jenže tak dobrá kniha to nebyla. Logicky. Kdyby ano, děj by mi z hlavy nevypadl. A jsem si jistá, že pokud by byla v knihovně dvojka, děj jedničky bude už dávno puf. (Jestli tedy u nás vyjde. Když autorky další série vyšla po takové době a ještě k tomu v jiném vydavatelství. Ale konec je napsaný částečně uzavřeně.) To se mi s dobrými knihami nestává ani po letech po přečtení...

Nadvakrát divná kniha. N. K. Jemisinové rozhodně nelze upřít kultivovanou stylistiku, přičemž pro její imaginaci by Roger Zelazny vraždil, být ještě na živu. Ale i když je vyprávění plynulé a vynalézavé, měl jsem docela potíže u něj průběžně neusínat. Yeine Darr je k překvapení všech jmenována následnicí trůnu a tak vržena do vroucího kotle vysoké politiky. Jenže místo toho, aby začalo zábavné intrikaření, hrdinka se prostě jen snaží zorientovat v situaci. A my spolu s ní, protože ve světě Sta tisíc království není nic jednoduché. Lidé i bozi se pohybují na stejných úrovních, kdy jedni omezují druhé a druzí jsou závislí na prvních. Už jen vyznat se v množství postav a udržet si přehled kdo je kdo, stojí dost úsilí. A přičtu-li k tomu pomalý děj, ve kterém víc než o pohyb kupředu jde o zpětné pochopení kroků minulých, a nevýraznou hlavní postavu, jejíž osud mi byl po dvou kapitolách ukradený, není se čemu divit, že můj jinak pozitivní přístup k moderní literatuře protentokrát selhal.