Sto – naše rodinné album

Velmi dobře provedený velmi dobrý nápad, ale... Ale i po nějakých třech týdnech, co knihu mám doma, si nejsem jistý několika stranami. Líbí se mi? Nelíbí? Nebo to je jinak? Můj problém vznikl výběrem stovky osobností, které ke stovce fotografií napsaly komentáře. Někdo to pojal jako zamyšlení (Helena Třeštíková úžasně o "slušné výloze" v roce 1933), někdo jako osobní vzpomínku (dojemný Petr PItthart o pohřbu Václava Havla z roku 2011), někdo napsal prostě skvělou popisku k fotografii (Toy_Box o podpoře chudých v roce 1930) a někdo... No a to je ten můj problém... Někdo se prostě rozvášnil tak, že jeho text jenom využívá historický kontext a šije do současných problémů (nejsem rozhodně fanoušek současného prezidenta, premiéra ani jejich dvorních rádců a alchymistů, ale komentář Lukáše Hejlíka u fotografie "1923 - TGM volí v obecních volbách" je na mě až moc vyhraněný a naštvaný). Jak říkám, nejsem si jistý, jestli se mi ten přístup líbí a udělal se mnou to, co měl, totiž přiměl mě k zamyšlení, nebo jestli si myslím, že to je spíše laciné a Paseka a ČTK to neměly zapotřebí. Nevím, nevím, ale dalším a dalším prohlížením na to snad přijdu.

Kniha Sto – naše rodinné album kolektivu autorů obsahuje sto fotografií vybraných ve spolupráci s Českou tiskovou kanceláří od roku roku 1918 po rok 2018. Každá dvoustrana je věnována ikonické fotografii pro daný rok a doprovází jej komentář oslovené české osobnosti. Titul prochází staletím a zobrazuje dobu skrze dokumentární fotografie a momentky. Komentáře jsou většinou osobním pohledem každého osloveného a v kontextu fotografie dávají zajímavý odraz obrazu i myšlenky. Velmi kvalitní papír dává knize slavnostní ráz a jedná se působivou procházku proti proudu času.