Stmívá se…

Dobrá kniha a kdyby těch zápisků a knih z léčeben a obecně o závislosti na chlastu nebylo tolik, tak by to bylo za plnej. Takhle je to "jen" další kniha z léčebny. Od ostatních se liší hlavně tím, že Szpuk vše popisuje z určitého odstupu, místy až nezúčastněně, jako by sám byl jen na literární rezidenci za účelem sepisování příběhů pacientů a personálu a ne na léčení. No, přeháním, ale občas mi to tak prostě přišlo. Ono ve výsledku to tak trochu působí, že se Szpuk rozhodl té pakárně v léčebně bránit po svém, tj. psaním, protože v důsledku tahle kniha vyznívá dost depresivně nebo prostě tak nějak ze života. Jako by ten pobyt v léčebně jen říkal: "ty vole, příště si dej bacha, chlastej, ale tak, aby ses tam už nemusel vracet". Po přečtení týhle knížky, mám takovej pocit, že ty Szpukovi popisy přírody a mraků jsou vlastně tak nějak samoúčelné a ve výsledku k ničemu, jako by totiž touhle notně temnou knihou říkal, že ani příroda vlastně nepřináší kýženou úlevu a útěchu, a že ty jeho výlety a psaní o vandrech jsou jen únik před chlastem. Jednu závislost přebíjí jinou, tak říkajíc bezpečnější. Teď ještě přidal kresbu uhlem. Ale ani to asi úplně nepomáhá... Doporučuji.

Navštívil jsem nedávno fotbalové utkání, nějaká sedmá liga na vesnici... Jeden z hráčů šel velmi dravě do hlavičkového souboje s protivníkem a natolik se opřel do výskoku, že svého soupeře povalil na zem. Nicméně byl to čistý zákrok a míč získal. Soupeř se chvíli válel po zemi a teatrálně poulil oči na sudího. Z dálky jsem slyšel, jak na něj v záplavě adrenalinu ten, co ho povalil křičí: "tyvole, tak hrajem fotbal, ne?!" Szpuk jako obvykle tetuje inkoustem svého pera hluboko pod kůži. Bolí to fest, ale, tyvole, tak žijem, ne? A jeden rumový jogurt navíc za hutné zpracování knihy, jak už bývá u dybbuku zvykem. Uhelné kresby poděsily!