Štěstí, kde ho nečekáš

„V dnešním světě mnozí hledají útěchu. Je tolik skrytého či nepřiznaného utrpení – a trpící nenacházejí posilu, po které prahnou. Silněji, než kdy jindy zaznívá výkřik Písma: „Na soucit jsem čekal, ale marně; na ty, kdo by potěšili – nenašel se nikdo“. Myslím si, že většina lidí dnes potřebuje mnohem víc útěchu a povzbuzení než výčitky. Máme samozřejmě svědčit o evangeliu pravdivě, připomínat i jisté nároky, ale být křesťanem neznamená neustále druhé poučovat o morálce. Je mnohem důležitější, abychom se uměli sklánět s láskou a milosrdenstvím k bolestem a utrpení světa, abychom tak lidem dodávali důvěru a naději.“ Kniha otce Philippa je vlastně takovým rozšířeným komentářem ke známé osmičce blahoslavenství, jak ji Ježíš (podle podání Matoušova evangelia) v rámci kázání na hoře představil svým učedníkům. Na těch blahoslavenstvích je neustále něco provokativního. Výraz blahoslavený (v originále „makarios“) má význam blažený nebo šťastný (viz název knihy), Bohem požehnaný. Ale jsou opravdu šťastní ti, kteří pláčou, jsou hladoví nebo pronásledování pro spravedlnost? A vede opravdu ke štěstí vždy tichost a tvoření pokoje? Nejsou lidé těchto vlastností ve světě spíš za otloukánky nebo pro legraci? Nejsou blahoslavení tohoto světa lidé žijící podle jiných hodnot? Šťastní ti průbojní, vychytralí, ti, co mají známosti na správných místech a nenadělají zbytečné cavyky? Mají tedy chudí v duchu a plačící tiší čistého srdce jen tiše a s pláčem čekat, až budou odměněni někde za horizontem smrti? Není to právě ten přístup, který tak popuzuje mnohé kritiky křesťanství a které vede k názoru, že naše náboženství není víc než opium lidstva? Pro otce Jacquese je klíčovým z blahoslavenství – a určitým klíčem k tomu, jak je číst i všechny ostatní – hned to první. Znovu zdůrazňuje, že chudí v duchu nejsou žádní hlupáčci ani lidé jinak rozumem neobdaření, ale lidé, kteří připouští svoji existenciální závislost na vyšší moci (požehnaná nesamostatnost, říká se tomu také někdy). Od toho je odvozen vztah k Bohu, k bližním, ke světu, k vlastnímu životu. Ne tedy jako dobrovolné vyhledávání věcí, které člověka trýzní, ale otevřenost pro všechno, co přichází, dobré i zlé, A co z toho? Blahoslaveným je přislíbeno za odměnu Boží království, to ale nemusí nutně být skutečnost budoucí (takzvaně „onoho světa“). Možná je Boží království už tady mezi námi právě tehdy, když pláčeme pro starosti druhých, očišťujeme svá srdce a žízníme po spravedlnosti. Když spíš nasloucháme, než překřikujeme a milosrdně se stáváme darem pro druhé.