Stateční kapitáni

Konečně jsem se dostal i k této knize. Nejprve se mi do ní nechtělo, neboť knížky, které mají podtitul „výchovné“ beru jako průjezd shromážděním Svědků Jehovových – myšlenku to sice má, ale stejně se nestačíte divit... A vlastně to tak bylo i s touhle knížkou. Je úžasně dobrodružná a čtivá. Nikdy jsem nečetl tak krásně popsané pohyby lodi („tancuje jako hravé štěně,...“). Těžký život rybářů a jejich zvyky, stejně jako lodní terminologie jsou zde hojně zastoupeny, člověk se tedy opravdu něčemu přiučí (nota bene Kipling měl i zkušeného poradce). Co mi ale kapku vadilo, a za co srážím 1*, bylo takové to přehnané chlapáctví. Nikoliv však chlapáctví postav (u nich se to dá pochopit), ale chlapáctví autorovo. Měl jsem vtíravý pocit, že autor se snaží říct, že komu práce nepůsobí zádobol, mozoly na rukou, a komu práce vynáší pěkné peníze, ten vlastně nepracuje, a tím pádem ví o životě akorát tak exkrement. Je ale taky možný, že jsem vyškolenej ze současných FB diskuzí na téma „umění x osmihodinovka u pásu“, a tak jsem si třeba autorovy narážky špatně vyložil. Ale když on někdy tak tlačil na pilu... Co je ale bezvýhradně úžasné, to jsou Burianovy ilustrace, které me opět utvrdily v názoru, že ten chlapík je šéfem českýho ilustrátorskýho Olympu. A nic na tom nemění ani fakt, že (dle doslovu) Burian špatně namaloval škunery – snad jim udělal o pár stěžňů míň... Výborný je taky samotný doslov Františka Novotného, který dává román jak do kontextu stavby/konstrukce škunerů od Velkých mělčin, tak do kontextu života a specializované práce zdejších rybářů. Sečteno a podtrženo – navzdory svým výhradám k „výchovnosti“ románu se k němu jistě vrátím. Už kvůli jeho atmosféře, snad pocitu volnosti, úžasné poslední kapitole, a Burianovi. Solidní 4*.