Stánek s polibky

Se Stánkem s polibky jsem se hodně prala. Kvalita byla jak na horské dráze, jednou nahoře, jednou dole, ale ve výsledku to byl slabý průměr. Hlavní hrdinka mi byla po většinu času nepříjemná, ale to vlastně většina postav. Film jsem neviděla, spousta čtenářů tu píše, že je lepší než kniha, tak jej možná někdy zkusím, ale nevím nevím... Do pokračování se každopádně pouštět nebudu. Škoda. Znělo to slibně.

Zpočátku mi byla Elle moc sympatická svým přátelstvím s Leem i tím, že se nebrala moc vážně. Jak ale knížka pokračovala, byla jsem víc a víc mrzutá. U Elle se projevila sobeckost, nerozhodnost a zbabělost a sklon k hysterii. Navíc je z mně neznámého důvodu utvrzována v přesvědčení, že si zaslouží něco víc než Noaha. Ten je paradoxně představován jako největší idol, vzápětí jako zavrženíhodný vyvrhel a násilník a za chvíli jako tokající tetřev, takže jeho postava působí až schizofrenně. Přestože Noah mi nebyl dvakrát sympatický, za jeho machistické chování bych ho poslala do háje, vadilo mi, že ho snad Elle ani nemá ráda. A vůbec jsem nepochopila, proč na něj proboha Elle a Lee házeli vinu a proč se musel tolik plazit? Dohromady mi k sobě Noah a Elle neseděli. Opakovaly se tu nejen situace, dialogy a fráze, ale i stejná (hloupá) rozhodnutí. Nelíbil se mi ani vyobrazený životní styl šestnáctiletých. Celkově mi to prostě přijde špatně napsané, a přestože na YA už dávno nemám věk, dokážu si povedené příběhy užít a vychutnat. Tenhle k nim ale opravdu nepatří. (A ještě poznámka: když se přímo v textu něco označí jako klišé, neznamená to, že to klišé být přestane.)