Společné dobro a přirozené právo

Láska, kterou k němu chovají lidé, kterých si až příliš vážím pro jejich intelekt, neumožňuje mi pochybovat o autorově intelektu. Ale kniha (stejně jako některé přednášky kterých jsem se účastnil a texty, které jsem od něho četl - a které jsem podruhé četl v této knize) mi neukazuje nic než naprostou nemožnost vzájemného pochopení. Když čtu tyto řádky (a obzvláště popouzen jsem byl u kritiky utilitarismu), říkám si - jak je možné, že ten člověk nevidí, že píše úplné nesmysly? On prostě uvažuje kategoricky jinak než já. Čtu-li že některé věci jsou přirozeně špatné, říkám si - proč? Jak? Nač? A jak to poznám? Co to znamená? Alespoň autor upustil od užití toho navýsost odporného názvu který užil pro svou recenzi Haplova Utilitarizmu v Právníku - Proč nejsem utilitaristou? Což je očividná aluze na Proč nejsem komunistou. Přirovnávat utilitarismus ke straně vedené Gottwaldem, to je opravdu pozoruhodné. Moje neschopnost autorovi porozumět nicméně trvá a je plošná. Tak třeba tak nějak nevím co je to to spolenčné dobro. Nebo co je dobro, když už jsme u toho. Autor má pojem dobra rád, neuvědomuje si ale patrně, že takový pojem krátce postrádá jakoukoliv dignitu. Je, stejně jako pojem zla, prázdný a nemůže tak stát jako fundament čehokoliv, natož politického fungování států. A dokážete-li si ještě představit obsah, který byste připsali pojmu dobro, dovedete si představit obsah společného dobra? Já ne. A autor mi nepomohl. Furt tomu pojmu nerozumím a naprosto netuším odkud jej bere on, MacIntyre, de Koninck ani nikdo jiný. No dobře, to trochu kecám, ale k tomu za chviličku. Autor zvolil zvláštní strukturu díla. Začíná kapitolami z konstitucionalistiky. Budiž. Pojem důstojnosti je zajímavý. Pak konečně přišel s kapitolami o společném dobru, které završil negativním vymezením. V podstatě říká, že společné DOBRO je DOBRO KTERÉ JE SPOLEČNÉ a že to není dobro totalitních států (není kolektivistické) ani personální (není individualistické) a není extrémistické. No dobře. Ale furt nevím co to je. Víte proč to nevím? Hehe. Autor v jedné obzvláště vtipné pasáži knihy píše, že společné dobro by mělo být základem boje proti rozpadající-se společnosti, která ztratila integritu a tradiční regulační mechanismy v ní přestávají fungovat. Zmiňuje při tom, a je v tom něco z xenofobie (ale to je ryze můj subjektivní pocit, tím autora neobviňuji), že se evropské státy musí vyrovnat například s muslimy na jejich území. Řešením je mu centralizační prvek společného dobra. A tady přichází ten vtip. Nejvyšším společným dobrem je podle všeho poznání a ničeho menšího, než Boha. Není divu. Jeho uvažování je "aristotelsko-tomistické" Aristotela klidně škrtněte. Ostatně bych ocenil, kdyby se lidé Aristotelem obecně přestali ohánět. Je to koncepce tomistická, tedy na výsost teistická a kulturně křesťanská. To se nám to soužití s muslimy bude dělat dobře, začneme-li v duchu nejlepších křesťanských tradic potírat jejich víru a sami se fanatizovat tím slavným imago dei. A tady zase nechápu. Nechápu, jak někomu taková linie úvah může nepřijít naprosto pomatená. Mimochodem velice vtipná je rovněž myšlenka, že odmítnutím účasti na společném dobru (in fine poznání boha) vede ke ztrátě důstojnosti. Vtipná je proto, že důstojnost dnes na západě rádi chápeme jako garanční prvek lidských práv, což v důsledku vede ke ztrátě lidských práv. A já vůbec netvrdím, že by Baroš ateisty posílal do gulagů. Opravdu ne. Ale ta myšlenková linie je děsivá a to i přes obskurní výmluvy v poznámce pod čarou, tlachající o neredukovatelném prahovém minimu důstojnosti. Ty koncepty mi ostatně nepřijdou slučitelné. Celkem vzato knize prostě nerozumím, je mi z ní mdlo. Nadto se mi nelíbí, že se jedná o veskrze kompilační publikaci (s minimem originálního, dosud nepublikovaného obsahu, byť několik kapitol nových je), která se nadto nepovedla formálně sjednotit (tu autor hovoří v singuláru, tu v plurálu). A prostě jí nerozumím. Jakékoliv definice na mne autor vrhne, čtu prázdná slova, která mi nejsou schopna předat vzkaz. Z tohoto ryze subjektivního pohledu bych měl chuť ohodnotit knihu nejhůře možně, neb pro mne je na hranici salátovosti. Ale upřímně si myslím, veřejně to přiznávám a nijak to nezastírám, že se jedná o mou chybu. Chybu v mém mozku, který zjevně pracuje jinak, než mozek autorův. Holt jsem zvrácený ateista odmítající-se účastnit na obecném dobru poznání Boha.

Kniha nabízí v českém prostředí zcela výjimečný a dle mého názoru cenný pohled na současné problémy liberální demokracie. Autor, veden křesťansko-tomistickou perspektivou, zde s ohledem na přirozené právo systematicky a se zapracováním myšlenek světových autorů nastavuje zrcadlo dnešní liberální společnosti. Jako protipól absolutizace jednotlivce s jeho nekonečnými požadavky na osvobozování od nezvolených pout nabízí Baroš koncept společného dobra, který v jeho pojetí přináší společnosti něco víc než jen pouhý součet dober jednotlivců. Každému, kdo se zamýšlí nad problémy dnešní doby v kontextu institucionálního nastavení společnosti, vřele doporučuji knihu přečíst.