Naprosto se ztotožňuji s autorovým líčením dusné atmosféry Československa 50. let, atmosféry lži a strachu , v jejichž kulisach je naprosto uvěřitelné, ze hedonista jako byl Mucha, delal vše pro udržení svého statu quo.. Vzhledem k tragickému životu autorovy sestry je vic nez jasne, ze byl formovan pravě pobytem rodiny v teto odpudivé době/ zemi a kladu si otázku, zda neměli rodiče upřednostnit psychické zdravi svých dětí pred úspěšnou kariérou britského diplomata se vsemi klady, které přinášela.

Autor zvolil značně osobní tón, který se mu ale hned nadvakrát vymstil: jeho popisy Prahy padesátých let nebo popisy rodinného života a vztahů jsou nudné, a to především proto, že jsou zcela irelevantní k ústřednímu tématu knihy, kterým je osobnost Jiřího Muchy a jeho forma spolupráce s StB (ukázkovým příkladem naprosté irelevance je zdlouhavá odbočka k popisu Terezína). Za druhé pak proto, že v takovéto vatě vyznívají všechna přímá svědectví, citace ze spisů, nebo příspěvek od českého historika poněkud cíleně a jalově, zatímco čtenář by ocenil větší důraz na faktičnost v kombinaci se snahou vidět autorovy zkušenosti a domněnky v mnohem širším kontextu. Nelze samozřejmě po autorovi chtít, aby napsal danou knihu na způsob historických studií např. Karla Kaplana, nicméně, právě v porovnání s takovýmto formátem působí Laurencův text spíš jako forma nějaké vlastní terapie s lehce bulvárním nádechem, než jako snaha o zjištění a následnou zprávu, kdo byl Jiří Mucha.