Spasitelé Boha

Spasitelé boha (v originále Ασκητική: Salvatores Dei, poprvé vydáno 1927, přepracováno a rozšířeno 1945) představují ústřední filozofické dílo a duchovní manifest Nikose Kazantzakise. Jedná se o poeticko-filozofický traktát, ve kterém autor na ploše duchovních cvičení formuluje svou životní filozofii a své náboženství, ze kterého myšlenkově vychází a pramení celá jeho pozdější literární tvorba. Kazantzakis zde mistrně syntetizuje vlivy Henriho Bergsona (především jeho koncept élan vital), Friedricha Nietzscheho a východní mystiky do zcela jedinečného světonázoru. Celý text je propracován do podoby postupné duchovní cesty složené z několika fází, jimiž musí člověk projít, aby dosáhl nejvyššího stupně uvědomění a vnitřní svobody. Jádrem tohoto manifestu je radikální pojetí Boha. Kazantzakisův Bůh není nekonečný svou mocí, vševidoucností ani svou dobrotou, ale naopak, je to trpící, bojující a vyvíjející se síla, která je uvězněna v těžké hmotě a zoufale volá o pomoc. Bůh nespasí člověka, ale naopak člověk musí spasit Boha – odtud pochází i latinský podtitul knihy Salvatores Dei. Tímto spásným činem je neustálý, bolestný proces transsubstanciace (přeměny hmoty v ducha). Údělem člověka je překonat své vlastní ego, živočišné pudy a lpění na pohodlí, a aktivním, hrdinským činem podpořit tvůrčí evoluci vesmíru, která neustále směřuje vzhůru. Vrcholem a zároveň akademiky nejdiskutovanější částí díla je závěrečná kapitola s názvem „Ticho“, kterou autor přidal do textu v roce 1928 a sám ji označil za „bombu, která vyhazuje celé Ασκητική do povětří“. V ní Kazantzakis odhaluje nejděsivější, a přesto nejvíce osvobozující tajemství: „To jedno (Bůh) (možná) neexistuje!“. Ačkoliv se tento závěr může zdát čistě nihilistický, v Kazantzakisově podání jde naopak o výraz „tragického optimismu“. Znamená to, že člověk nesmí ustrnout ani v naději na pomoc zvenčí či na posmrtný život; musí bojovat a tvořit navzdory naprosté prázdnotě. Spasitelé boha jsou tak drásavou výzvou k přijetí absolutní zodpovědnosti za svět i sebe sama, která vede k dokonalé svobodě. Doslov překladatele, který se knihu snaží na 7 stranách vysvětlit, i když není úplně mimo, komentovat radši nebudu. Navíc podtitul "rozjímání" je absolutně nepřesný.

Spasitelé boha (v originále Ασκητική: Salvatores Dei, poprvé vydáno 1927, přepracováno a rozšířeno 1945) představují ústřední filozofické dílo a duchovní manifest Nikose Kazantzakise. Jedná se o poeticko-filozofický traktát, ve kterém autor na ploše duchovních cvičení formuluje svou životní filozofii a své náboženství, ze kterého myšlenkově vychází a pramení celá jeho pozdější literární tvorba. Kazantzakis zde mistrně syntetizuje vlivy Henriho Bergsona (především jeho koncept élan vital), Friedricha Nietzscheho a východní mystiky do zcela jedinečného světonázoru. Celý text je propracován do podoby postupné duchovní cesty složené z několika fází, jimiž musí člověk projít, aby dosáhl nejvyššího stupně uvědomění a vnitřní svobody. Jádrem tohoto manifestu je radikální pojetí Boha. Kazantzakisův Bůh není nekonečný svou mocí, vševidoucností ani svou dobrotou, ale naopak, je to trpící, bojující a vyvíjející se síla, která je uvězněna v těžké hmotě a zoufale volá o pomoc. Bůh nespasí člověka, ale naopak člověk musí spasit Boha – odtud pochází i latinský podtitul knihy Salvatores Dei*. Tímto spásným činem je neustálý, bolestný proces transsubstanciace (přeměny hmoty v ducha). Údělem člověka je překonat své vlastní ego, živočišné pudy a lpění na pohodlí, a aktivním, hrdinským činem podpořit tvůrčí evoluci vesmíru, která neustále směřuje vzhůru. Vrcholem a zároveň akademiky nejdiskutovanější částí díla je závěrečná kapitola s názvem „Ticho“, kterou autor přidal do textu v roce 1928 a sám ji označil za „bombu, která vyhazuje celé Ασκητική do povětří“. V ní Kazantzakis odhaluje nejděsivější, a přesto nejvíce osvobozující tajemství: „To jedno (Bůh) (možná) neexistuje!“. Ačkoliv se tento závěr může zdát čistě nihilistický, v Kazantzakisově podání jde naopak o výraz „tragického optimismu“. Znamená to, že člověk nesmí ustrnout ani v naději na pomoc zvenčí či na posmrtný život; musí bojovat a tvořit navzdory naprosté prázdnotě. Spasitelé boha jsou tak drásavou výzvou k přijetí absolutní zodpovědnosti za svět i sebe sama, která vede k dokonalé svobodě. Doslov překladatele, který se knihu snaží na 7 stranách vysvětlit, i když není úplně mimo, komentovat radši nebudu. * Český podtitul "rozjímání" je absolutně nepřesný.