Spalující nenávist

Dsôn Faïmon mělo být věčným centrem nikdy nepokořené říše alfů, ale nyní se otřásá v základech pod útokem nepřítele, který měl být dávno mrtvý. Navíc ho sužuje nemoc, stejně strašlivá jako nelítostní Dorón Ashont. Druhý díl Legend alfů je stejně nemilosrdný, krutý a zvrácený jako jeho předchůdce. Celá kniha je vlastně jen o zabíjení, válčení, krvavých orgiích a mučení. Všechny ostatní motivy a témata skomírají pod kuratelou této obscénní krvavé posedlosti. Spalující nenávist se tak stává nanejvýš ponurou a monotónní ódou na smrt, a to i přesto, že nabízí tolik vrstev, že by vystačily hned na několik románů. Ta neskutečná prokomponovanost je vlastně to jediné, co drží Heitzovo dílko nad hladinou. Deprese začíná v podstatě hned na první stránce a neskončí dříve, než přijdou závěrečné titulky. Příběh tentokrát bohužel postrádá náboj a jiskru, přešlapuje na místě a beznadějně hledá východisko z bludného kruhu, do něhož se dostal.

Pecka.doporučuji.