Space opera

Po přečtení první povídky Ondřeje Neffa s Dědkem Čmuchákem a Kubou Nedomým jsem zamáčkl nostalgickou slzu, to už je let co jsem četl první povídku s těmito osobitými starožitníky. Další povídky tohoto sborníku se řadí do průměru, žádná nevybočuje směrem nahoru ale ani dolů, nenadchnou ale ani neurazí. Není to špatný výběr ale s porovnání s antalogií Ve stínu apokalypsy, kterou jsem četl těsně před touto knihou, sborník výrazně zaostává. Ale fakt dík za Kubu a Čmucháka. Rád bych zhodnotil i jednotlivé povídky, ale … chybí tady ta kolonka..... 18.11. 2019 kolonka už tu je …., ale už si zase nepamatuji o čem povídky pojednávají, takže … zase nic.

Sbírku osmi různorodých sci-fi povídek z hlubin vesmíru, otevírá Neffův Laický pozorovatel s Jakubem Nedomým v hlavní roli a hned na úvod jsem malinko na rozpacích, protože tenhle kousek rozhodně nepatří mezi autorovy nezapomenutelné výtvory. Příběh je rozháraný, dialogy zmatené, finále ploché jako prkno, celkově tak sotva průměr. A o moc lepší to není ani v následujících povídkách, ekologické Z tak složitých začátků, surově mimozemské Co nelze pohřbít, zlatokopecké Obinrin a vivid nebo v bojovými roboty vyšperkovaném Poháru pro vítěze. Blýskat na lepší časy se tak začalo až s Kotoučovou Cenou za službu, která by mohla být ještě lepší nebýt toho useknutého, nedomrlého závěru. Vavříny vítězů proto nesou dva poslední kusy, dvouplanetární Hokešovo Ve znamení tváře a těžkou prací poznamenaný Gilarův Vor. Především druhá jmenovaná povídka už si pomalu říkala o absolutorium, ale pocitově na to ještě neměla. Space opera po Česku tedy po rozpačitém začátku dospěla do elektrizujícího finále a já jsem za to rád, protože tenhle žánr patří mezi moje oblíbené.