Sovětská zima a náčelník Apačů

Hlavním tématem knihy (vlastně autobiografie) je vnitřní konfrontace autorky se životem v socialistickém státě. Kniha mě tímto tématem (a také svým svérázným jazykem) velmi oslovila, protože jsem zažíval velmi podobnou zkušenost. Jedním z prvních velkých, formujících zážitků autorky - v jejích 5 letech - je 21. srpen 1968 s příjezdem sovětských tanků. Vyrůstá v Aši a běžně slyšívá střelbu od asi 2 km vzdálených hraničních drátů. Vyrůstá v rodině, kde je zvykem denně poslouchat zprávy západního rozhlasu, a která má rozsáhlé negativní zkušenosti s komunistickou stranou a StB z 50. let. Po dlouhých peripetiích se dostává ke studiu na VŠ ve věku, kdy jiní už školu končí. (já sám jsem nastoupil v 18 letech a uvědomuji, že mi studium i pobyt v Praze mohly dát mnohem víc, kdybych studium začal třeba o dva roky starší.) Zároveň autorka i její sestra nacházejí cestu k víře a kniha tak informuje o mladých křesťanech mezi vysokoškoláky koncem 80. let. Jednou z posledních scén knihy je autorčina účast na demonstraci 17. listopadu 1989 na Národní třídě, která skončí velmi nečekaným způsobem. Prozrazuji sice kostru děje, ale vlastní obsah je mnohem bohatší. Dělám to proto, že si myslím, že ten, kdo dočetl můj komentář až sem, už je přesvědčený, že tato kniha je právě pro něj.

Fascinující postavy, kniha se mi líbila. Nejvíc asi tím; že byla tak jiná než ostatní.