Česká republika a Polsko. Sousední země, geograficky, kulturně a jazykově blízké, částečně sdílející svůj historický osud. V současné době nepředstavují z hlediska migrace vzájemně nejdůležitější cílové destinace. A přesto se po roce 2004, kdy obě země vstoupily do Evropské unie, staly dočasným nebo trvalým druhým domovem pro několik stovek mladých lidí, tzv. bílých límečků, vykonávajících duševní zaměstnání, nejčastěji v mezinárodních korporacích, ale také působících např. na univerzitách nebo jako překladatelé. Migranti vykonávají transnacionální praktiky, plní své potřeby a sehrávají sociální role v zemi původu i v cílové zemi. Umožňuje to blízkost zemí a možnosti, které nabízejí moderní technologie, především sociální sítě a komunikační aplikace. Mobilní aktéři jsou pro obě společnosti, tu, ze které odcházejí, i tu, do níž přicházejí, reprezentanty cizosti a vektory transkulturace, jelikož také osudy „kulturně blízkých“ migrantů, dobrovolně se stěhujících, bývají komplikované a začleňování se do většinové společnosti je pro ně mnohdy složitější, než tito migranti sami původně předpokládali.