Soudcovská filozofie

Takhle... Dny byly horké, hlava převařená, čekala mě cesta do Brno a z Brna zase domů, v mezičase tři hodiny nezáživného čekání. Věděl jsem to, řekl jsem si – něco lehčího na čtení! Nu a tak mám co jsem chtěl. A předpokládám, že díky těmto nevysokým nárokům nejsem vlastně zklamaný. Kdysi jsem tu někde napsal, že díla lezoucí z Legesu jsou leckdy úrovní spíš právního popíku, je to takové lehké, rozdováděné, možná lehce umazané. Tak je to i zde. Od knihy vlastně nelze nic moc čekat, kniha nic moc nedává. Jedná se o "empirickou" studii, která má poměrně drobný teoretický úvod (který v zásadě nevykazuje věcné chyby, což je jistě dobré) obsahující to, co se autorka rozhodla, že je důležité. Rozhodně neobsahuje (a autorka tedy nezkoumá) veškeré možné kategorie, na základě kterých bychom mohli po vzoru Roscoe Pounda tvořit, jak řekl jeden z doktorandů naší katedry právní teorie, kartičky pokémonů. Klasicky, je zde věnován prostor mé maličkosti velice neoblíbeného originalismu, aktualismus však rozebrán není. To v zásadě není špatné, nejedná se proto o nikterak velkou kritiku. Ale za zmínku to stojí. Po nezajímavém (ale ne vadném) úvodu přichází na řadu metodologie. Nu a přiznejme to, autorka to neměla snadné. Měla subjektivní kritérium vyvodit z rozhovorů (vždy a priori subjektivních) s dohromady pár právníky, ve spojení s dohromady pár disentními stanovisky. Z toho kouzla neuděláte. Zde bych možná měl větší kritiku – ano, rozšířený senát NSS je fajn, ale na Ústaváku by se takovýto výzkum dělal lépe (ne patrně ale snáz). Nu a následuje klasický popík. Očumujeme naše drahé soudce, prolézáme jejich životopisy, snažíme se z toho vytáhnout něco zajímavého. Ale já si nemohu pomoci, po mém soudu to prostě zajímavé není. Již zmíněný Pound možná laskavému mému čtenáři evokoval americký právní realismus. A čtenář má pravdu. Podstatou přístup autorky vychází z myšlenek této školy, z představy o psychologickém a sociologickém (potažmo tedy nezbytně filosofickém) základu rozhodování soudců. No dobře, soudci na základě svého životního příběhu rozhodují jinak. Překvápko. K čemu nám ale skutečně je to zkoumat? Pardon, americký právní realismus je mrtvý a upřímně, zajímavý nebyl ani dokud žil. Nu a tak závěry této knihy jakoby spíše měly ve čtenáři vzbudit jakési pocity voyeurství, který nám dělá tak trochu dobře, když čteme něčí paměti. Nu ale to pro mě není dost na to, abych knihu hodnotil kladně. Nu tak je to prostě relaxační četba no.