Sor Juana Inés de la Cruz

Pohled na barokní Mexiko od známého básníka, jehož esejistická tvorba tvoří neméně významnou součást autorova díla. Brilantní, rozvláčné popisy struktur společnosti Nového Španělska kongeniálně doplňují životopisné údaje básnířky Sor Juany. Na esej možná místy až příliš těžkopádné, je to taková ta těžkotonážní studie, kterou když dočtete, tak máte pocit, že jste vylezli na nějakou osmitisícovku; je to ale pocit zadostiučinění. Kniha je tak určena spíš literárním vědcům a historikům. Ale v některých pasážích se nezapře průzračnost autorova jazyka, který jakoby splývá s květnatým, barokním jazykem Sor Juany. Paz demaskuje pokrytectví Mexické církve a duchovních a zároveň ukazuje nelehký úděl žen, pro něž byl klášter mnohdy jediným způsobem jak se dobrat k nějakému vědění. Mimo rozbory básní a jejich ukázek, tak kniha nabízí netradiční a originální pohled na Mexiko a jeho barokní kořeny.

I, the Worst of All Esej věnovaný dílu mexické barokní básnířky, jeptišky Juany de la Cruz (1651-1695), v němž Octavio Paz vzdává hold jejímu duchovnímu odkazu, heroickému zápasu s ortodoxií a snaze vymezit prostor svobodnému myšlení. Nakonec to nebylo tak úžasné, jak jsem si sliboval, protože nešlo o román, ale sedmisetstránkovou esej. Takže jsem to víc procházel, než četl. Přesto mě mrzí, že její osud nezfilmovala Julie Taymor, nebo nemá seriál HBO. Uvidím, zda něco kápne z relativně nového seriálu Netflixu. Ač neznalec, pochopil jsem, že Juana de la Cruz je pro latino/americkou poezii tím, co Frida Kahlo pro malířství. Narodila se jako nemanželské dítě v Mexiku 17. století – místokrálovství Nové Španělsko. Paz vysvětluje, že se fakticky nejednalo o kolonii a Juanu umísťuje jako středobod, kolem kterého popisuje stav katolicismu, politické ovzduší a systém vládnutí, literární kulturu, strukturu společnosti, co se týče původu, vztah k Evropě, jak mocenský, tak kulturní, a postavení žen. Juana dospívala na karlovském dvoře, nicméně v 16. letech se rozhodla odejít do kláštera. Ne s nějakého náboženského vytržení, ale jako další krok, kterým by získala autonomii, na rozdíl třeba od manželství. Ostatně kdo ví, jaký osud bych měl já ještě tak před stopadesátí lety, kdy muži šli buď do armády, do kláštera, nebo je někdo bohatě adoptoval (když přemýšlím nad bratry Jane Austin). Juana se nicméně nejprve přepočítala a tvrdou řeholi po pár měsících opouští. Po dvou letech nachází domov v mírnějším klášteře, který jí poskytuje zázemí, a přitom svobodu se vzdělávat a tvořit. Cely ve skutečnosti byly dvoupatrovými domky na dvoře s vlastní kuchyní. Juana svůj příbytek naplnila knihami, šperky, vynálezy, dary (které zároveň oplácela ve jménu kláštera)… Nehledělo se přísně na dodržování pravidel jako společné stolování nebo společná práce. Autor na jejím životě také ilustruje fenomén romantických ženských přátelství, který poslala Lillian Faderman v knize Krásnější než láska mužů (nepamatuju se, zda zmiňovala i Juanu, ale rozhodně měly společnou inspiraci, jako Ovidia). Z dnešního pohledu by bylo příliš zjednodušující až vulgární označovat to za lesbismus, protože v dané době takové intenzivní vztahy, jak autor popisuje, byly součástí kultury. To už je příhodnější Juanu považovat za feministku (byť v dané době tento fenomén pochopitelně ještě neexistoval). V každém případě Juana de la Cruz není nepodobná své ikoně Hypatii z Alexandrie. Nebo Esmeraldě čelící Frollovi v díle Victora Huga. V obležené prelátů, katolické církve a španělské inkvizice byla trnem v oku už jen jako žena, natož vzdělaná. Ona si ale pečlivě vybudovala sovu nezávislost a uměla se frapantně bránit. Nicméně historii nelze zastavit a okolnosti světových a mexických dějin tomu chtěly, že se dostala z dosahu ochrany svých vlivných, přátel, kteří měli jiné starosti. Zde nastává její poslední boj, mezi strachem a sebeurčením. Sestra Juana se zřekne toho, co jí dosud tvořilo její život a poddá se asketismus, flagelantství a misogynii, jak po ní církevní představitelé žádají. Je donucena vzdát se majetku, knih, vědeckých přístrojů… Knihy arcibiskup prodá z mrzký peníz, a i nadále ji drží pod krkem, aby předešel možnosti, že by se mohla opět postavit na vlastní nohy – neustále z ní mámí další peníze, a to dokonce klášterní, které jako pokladní (zodpovědná natolik, že to této funkce byla několikrát znovuzvolena) spravuje. Oděje se do šatu rezignované kajícnice („Já, nejhorší ze všech“) , a nakonec umírá během morové rány, když se nakazí při ošetřování jeptišek… Po její smrti jí odcizí zbytek majetku… Přesto se ukáže, její rezignace není tak jednoznačná, jak mohla působit. I v nejtěžší době života, kdy odolávala snaze připravit ji o jakoukoli možnost vlastního hlasu, dokázala hledat skulinky vlastního aktérství a sebeurčení, zachovat nějaké knihy, či šperky… jako bychom v její cele našli vyškrábaný nápis „nolite te bastardes carborundorum“. Ještě větší „trhněte si nohou“ ale zůstane v jejím díle, která jako bystrá, sečtělá, důvtipná a pohotová žena sepsala. Byť se jí stalo osudem. Byla tím, kým chtěla být, trpělivě a skrytě hledala psychickou a morální soběstačnost, která byla základem jejího života a osudu básnířky a intelektuálky. Hrdá umíněnost ji dovedla k tomu, že se sklonila, ale nezlomila. Její osud je výrazem inteligence a vůle ve službách vnitřní svobody. „Zdá-li se, že idea příčiny se vytrácí v mnohosti pohnutek a faktorů zasahujících do těch nejpodružnějších událostí, není tomu tak v případě ideje souvislosti. Tato idea, která započala jako filosofický poznatek a poté se změnila v estetickou vizi světa, je plodná na poli historie: činy, díla a dokonce osobnosti jsou ve vzájemné souvislosti. Ba více, ony se rýmují. Vermeerovo malířství se rýmuje s obchodní buržoazií Nizozemí 17. století. (...) Tato malá odbočka měla dvojí záměr. Za prvé, ospravedlnit způsob, jakým jsem se snažil nalézat jisté souvislosti nebo rýmy – nazývat je vysvětlením by bylo příliš – mezi dějinami Nového Španělska, osobními dějinami sor Juany a povahou jejího díla. Za druhé, ukázat, že závěrečná krize jejího života a společenské a politické události roku 1692 jsou spojeny skutečnou souvislostí, nikoli nemožnou příčinností.“ (Octavio Paz)