Solaris

Zdá se nestárnoucí příběh o selhání kontaktu člověka s neznámem, který jsem tuhle vytáhl z hromádky odložených a čert ví proč už dávno nepřečtených scifíček. A musím uznat, že na mne tenhle pokus vytyčit hranice lidskému poznání udělal dojem. Jsem asi čtenář z toho správného těsta, který má rád originálně pojaté sci-fi s filozofickým přesahem a libuje si i v pasážích o historii fiktivní vědy solaristiky, jež pravda nepobaví leckoho. V tísnivé, klaustrofobické atmosféře opuštěné stanice jsem byl jako doma a absence jasných odpovědí, klasického rozuzlení, nebo dokonce akce mi vůbec nechyběla, ba naopak. Sám považuji antropocentrismus za problém při zkoumání vesmíru, takže když ve výsledku ještě přičtu tuhle shodu, jsem ochoten Lemovi odpustit i drobné logické dírky a hodnotit Solaris velice pozitivně.

Číst tuhle knížku bylo jako účastnit se nějaké ďábelsky geniální mše v Chrámu Nejvyššího SCI-FI. Nebo jako přikurtovat se na Adama -pouze v sandálech- k raketě, aby rakeťák posléze zjistil, že ty sandály zůstaly dole na kosmodromu. Zkrátka těžce popsatelný zážitek. Solaris začíná jako klasické sci-fi, načež do toho Velekněz Lemowicz přilije špetku hororu. Ne moc, jen tak, aby to na „Duchéminově patře“ zanechalo pachuť něčeho zneklidňujícího. Hned potom tam náš neohrožený Velekněz nastrouhá trochu psychoanalýzy, načež v polovině do budoucího majstrštyku přimíchá pár zrnek učenecké soli, která chuť první poloviny trochu překryje, ale jedlíkovým chuťovým buňkám dodá nezbytný solidní základ pro vychutnání druhé poloviny, která již sestává z hořkých, byť do celku zapadajících aromat. Zajímavou tečkou na závěr je pak doslov Františka Novotného (vyd. 2021), který jedlíkovi, který si snad nebyl jist, nešálí-li jej chuťové pohárky, podá potřebný trávicí kontext. Zkrátka a dobře – jedlé, ale místy náročné, vyžadující jedlíkovo aktivní vychutnávání. Přesto po těch všech pytlíkových polévkách bylo toto poctivé několikachodové/multi-chuťové jídlo naprostou senzací. Tedy pro mne fakt jo. Tomuhle (právem přechválenému) gastroštyku nemůžu dát míň než 15 * z 5, ačkoliv mne učinilo vybíravějším, což není žádná výhra. (A opět poukázalo na nešvary českých sci-fi šéfkuchařů) Pochvala pro knihu Zlín za minimalistické, ale elegantní vydání.