Snídaně o půlnoci

Zpoza úžasný art-deco obálky se vyklubalo zlo, násilí a perverze, vyburcovaný hororovejma fantaskníma výjevama a zaobalený děsivou nihilistickou filozofií... Nikdo neví (asi ani autor), co v příběhu byla pravda a co noční můra. Kdo na to má žaludek, nechť si pošmákne. Já to znova číst nebudu, ani kdyby mi za to zaplatili.

Štěstí, nebo bolest: vyjde to nastejno, jen ta bolest je tak nějak skutečnější. Prostituti a jídelny pro bezdomovce jsou přípomínkou, že propas tu na člověka číhá na každém kroku. Možná, že když dám všemu na dost dlouho volný průběh, vyřeší se všechno samo. Koneckonců, jak říkávala Regen, nic není záhadou samo o sobě, ale vždy jen kvůli tomu, jak na to člověk pohlíží. Vyřešit je potřeba jen pohled. Věci samotné jsou prostě samy sebou. A samy sebou jsou tak, jak je samo sebou zrdcadlo. Šmouhou světla odraženou ve skle. Snídaně o půlnoci je skvělý noir román, který má bohužel svoje mouchy. První čast románu, která se odehrává na severní Moravě je jedním slovem dobrá a s přesunem do Jižní Ameriky se kvalita příběhu ještě zvedne, ale potom se mi zdá, že Armandovi dojde šťáva a jeho popisy temných zákoutí Prahy nejsou tak chytlavé, jako popisy špinavých zákoutí Brazílie, Paříže a dalších měst. Myslím si, že je to hlavně kvůli tomu, že v Praze žiji celý život a narozdíl od Armanda jsem Čech, nelíbí se mi, jak popisuje vnímání komunismu Pražany a spousta dalších maličkostí, ale nejnepříjemnějším překvapením pro mě byl konec, který je pro noir styl netypický a do knihy se nehodí. Proto bohužel jen 3/5, ale pro fanoušky žánru stojí za přečtení.