Snežná leopardica

„… zvířata se objevují bez varování a mizí bez naděje na opětovné shledání. Jejich prchavou přítomnost je třeba velebit …“ Hodiny trpělivého čekání, bez hnutí sleduješ každé zachvění okolní krajiny, každý vzdálený sebenepatrnější zvuk. V takové chvíli se hranice mezi člověkem a přírodou stírá, pak možná ucítíš ten pocit – hluboký vnitřní klid. Hledáš mýtické zvíře – v introspektivním putování za poznáním přítomného okamžiku, za přijetím nevyhnutelnosti v pozemském koloběhu dění. Setkání – nahlédnutí to bylo krátké a příjemné. Podíváš se do nepálských hor, což je dost drsné, ale taky velkolepé pozadí pro vyprávění (putování za sebepoznáním). V příběhu se autorovi podařilo zachytit nejen velkolepost místa, ale i jemná vlákna myšlenek, co se mu proplétala myslí, když v naprostém tichu a mrazu okolo -20°C sledoval spolu se svým průvodcem, známým fotografem Vincentem Munierem přírodní představení – divoká zvířata v jejich přirozeném prostředí. (Jeho fotografie jsou opravdu výjimečné, doporučuji mrknout na Google, je na nich vidět jeho vášeň pro divokou přírodu, geniálně dokáže zachytit divokost v očích zvířete, v krajině.) A tak strnulí leží hodiny v úkrytu a čekají na krátké přítomné chvíle, kdy zvíře je na dohled, myšlenky vzletně létají a oscilují někde mezi touhou po úspěchu (výpravy) a přijetím neúspěchu (ne nepodobné zenové prázdnotě, kde všechno a nic má stejný význam). Útržky filozofie prolétají myslí – presokratici (a jejich koncept neustálé změny, jednoty v protikladech – skutečnosti a zdání) se střídají se zenovými mistry (však taky ta jejich „číhaná“ připomíná zenovou meditaci – jsou tiší, nekonečně trpěliví, schopní v dané chvíli vnímat místo a daný okamžik v jeho nejčistší podobě), a pak kolem může proplouvat i ta otázka, která nedá filozofům spát už od úsvitu lidských snah o vědění – tážeš se po pravdivosti a jejím významu, abys pochopil, že cesta (proces hledání) je cíl! Sněžného levharta je dobré číst pomalu, a nechat slova doznívat … jako ozvěnu v horských údolích, co přináší poznání, o čem to celé je … žij naplno, a zároveň s pokorou! „Z pověrčivosti jsem o levhartech nikdy nemluvil, objeví se, až to bohové – zdvořilé pojmenování náhody – uznají za vhodné.“

Sylvain Tesson - jeho neklid, kočování mezi městem a přírodou, hledání, snaha a neschopnost zpomalit - to vše je mi tak blízké... ale tato kniha není úplně tak o něm. Je o obdivu k fotografovi V. Munierovi, o cestě a pochopení jeho osobnosti. O lidech a jejich nepřizpůsobivosti, civilizaci, osobní (ne)trpělivosti a o myšlenkách, které mě z 99,9% napadají, a to se netoulám tibetskými horami. A o přírodě, to hlavně. Doporučuji se při čtení dívat na fotografie V. Muniera z této cesty (https://vincentmunier.com/). Celkově je kniha rozpolcenější než V sibiřských lesích, nadmíru poetická a občas z obrazotvorné snahy zaskřípe přirovnání (šelma=zbraň hromadného ničení, vlci=grázlové) - možná je to překladem, nedokážu posoudit. Ale opět je to dobré čtení. Dost dobré.