Sněhuláku, sněhuláku/Laguna

“To je Izabela, a když venku hustě prší a já myslím na čtyricet dní a čtyricet nocí a na archu, co stavěli, když je venku tma a déšť se cuchá nahoře ve stromech, tak si ke mně Izabela zaleze a má tak smutné oči, copak slepičky, naše slepičky, úplně je vidím, jak jim z peří kape voda, a bidýlka jsou tak chladné místo ke spánku.”

Knihu otevírá autorčina prvotina, povídková sbírka Laguna, kterou napsala během svého pobytu v psychiatrické léčebně. Tato povídková sbírka jí bez nadsázky zachránila život. Janet Frame měla podstoupit lobotomii, od které ji naštěstí uchránilo vydání a následné kritické ocenění sbírky. Laguna je tvořena civilními mikro příběhy pojednávajícími především o smutku a ztrátě. Velká část povídek je zaměřena na deziluzi dětského pohledu na svět. Povídky jsou krátké a jemné, na první pohled takové klidně plynoucí vlnky. Během zběžného pohledu mohou působit dokonce nezajímavě. Při vnímavém čtení je ale ihned jasné, že se v povídkách skrývá velká síla, která se nachází někde úplně jinde, než v dějovém oblouku. Každá z povídek je výjimečná tím, že v sobě skrývá velké emoce, které vyjdou na povrch při pomalém a vnímavém čtení. V tu chvíli se z malé vlnky stává obrovská vlna, která čtenáře emočně smete. Druhá část knihy je tvořena nádhernou novelou Sněhuláku, Sněhuláku, vyprávějící příběh čerstvě postaveného sněhuláka, který pozoruje lidi a postupně poznává jejich vlastnosti a zvyky. Svět poznává s dětskou naivitou a nevinností. Lidské jednání je pro něj nepochopitelné. Nerozumí především lidskému pokrytectví a zášti. Nejbližší mu jsou malé děti, které jsou stejně jako on nepoznamenány pravidly dospělého světa. Novela ovšem rozhodně není příjemným dětským vyprávěním. Sněhulák začne velmi rychle poznávat odvrácenou stránku lidské společnosti, přičemž toto procitnutí není jeho největší starostí. Sněhulák se totiž považuje za věčného, příchod teplého počasí mu ale přinese poznání vlastní smrtelnosti, kterou si do té doby spojoval pouze s lidmi a zvířaty. Sněhuláku, Sněhuláku je výrazně symbolický a čtenářsky poměrně náročný příběh, který vyžaduje plné soustředění. Autorčin styl je velmi jemný a poetický. Každý její obraz působí dvojznačně, je krásný a zároveň znepokojivý, čímž ještě prohlubuje emoční dopad celého vyprávění. Knihu bych doporučil především vnímavým čtenářům, kterým nedělá problém pomalé čtení a v knihách hledají především emoce, krásný jazyk a originalitu. Pokud se mezi takové řadíte, budete pravděpodobně velmi nadšení, v opačném případě vás ale kniha nejspíše mine. 5/5