Smrtící luna

Miluju originální světy. Fantasy s vílami, upíry, padlými anděli,..., těch už tu bylo nespočet (ne že bych si na nich také nesmlsla). Ovšem vytvořit opravdu originální svět chce od autora již notnou dávku vlastní fantazie. A tady nám jeden autorka naservírovala. Bez slovníčku, který je přiložen vzadu, se na prvních stránkách neobejdete. A pak už jen objevujete, snažíte se pochopit, představujete si. Za mě povedené a druhý díl mě nemine.

„Není snad moudré hledat poklad v něčem, čemu se ostatní vysmívají coby prokletí? Není od nás civilizované, že z šílenství vytváříme magii?“ Na novou Jemisin jsem se těšila jako malá na Vánoce. Není se taky čemu divit, Zlomená země byla fenomenální. I Smrtící Luna toho má hodně co nabídnout – celý magický systém vybudovaný na staroegyptské medicíně a snech, ve kterých dochází ke sběru čtyř snových tekutin, každá se specifickým využitím. Ono je to nakonec budování světa, v čem je autorka nejsilnější. Gudžárej, město, ve kterém se odehrává drtivá většina knihy, poznáváme z pohledu Ehirua, který nám jako novopečený sběrač představuje zákoutí magie a náboženství, směs komplikovaných politických vztahů se sousedními říšemi zase ze svého pohledu vysvětluje velvyslankyně Sunandi. Čtenář tak dostává komplexní představu o světě, ve kterém se pohybuje a sám bez pomoci bližšího vysvětlování dokáže rozeznat stupňující napětí, které hrozí Gudžárej roztrhnout vedví. Kde mě Jemisinová tentokrát ztratila, byly postavy. Ono tedy bylo pravdou i u Zlomené země, že na jejich budování a vytváření jejich vnitřních světů není kladen takový důraz, jaký by si zasloužily. Tam ale tenhle nedostatek zkrátka přebila jednak narace, ale taky celé to přetahování se se čtenářem o každou kapičku tajemství schovaných mezi řádky. Smrtící Luna byla z tohohle ohledu bohužel o něco průhlednější a já tak celou knihu bojovala o každou příležitost postavy trochu víc poznat a moct si dovolit se do nich zamilovat. Snad jediný rozměr, ve kterém se projevovaly naplno, bylo vykreslení vztahu mezi Ehiruem a někým, kdo by se dal označit za jeho mentora, ale taky za někoho, do koho je platonicky zamilovaný. Právě zkoumání téhle specifické dynamiky a šťourání do jejích temnějších zákoutí se nakonec stalo tím, co jsem na knize ocenila nejvíc. Autorka prostě umí vytvořit nepříjemno, které chcete číst.