Smrtelně raněný

Začátek knihy Smrtelně raněný evokuje pocit, že na vás mluví několik lidí současně, všichni se překřikují a zároveň vyžadují vaši naprostou pozornost. Čtenář je hned od začátku vržen do pomyslného moře a je jen na něm, jestli se naučí plavat a v knize se zorientuje. První třetina knihy je totiž nejnáročnější. Vypravěči, postavy, časy, místa a proudy vědomí se neustále a rychle střídají, takže je čtenář nucen pozorně číst, aby si z těchto střípků postupně utvořil ucelený obraz. Autor takto pomalu skládá jednoduchý dějový oblouk tvořený hrstkou krátkých a tematicky propojených epizod ze života několika dospívajících neapolských mladíků. Hlavním z nich je Massimo, který se rozhodne opustit neperspektivní prostředí upadající Neapole. V tom mu ale brání jeho letargie, symbolizovaná okamžiky „velké promarněné šance“, a touha znovu před odjezdem alespoň jednou zažít jeden z „krásných dnů“ plných slunce a bezstarostnosti, dobu, kdy kolem něj život ještě příjemně plynul. Ta pro něj totiž skončila poté, co v něm jeho nenaplněná láska zničila iluze a ukončila tak jeho bezstarostné mládí. Smrtelně raněný není příjemným letním čtením, nýbrž knihou o tom, jak člověka deformuje a mění jeho okolí. V tomto případě je to upadající Neapol, která žije jen z minulosti a jejíž prostředí odsuzuje člověka k neustálému čekání, doufání a nekonečnému bezcílnému tlachání, tedy k jedné velké ztrátě času. Ta je v knize metaforicky symbolizována nenápadným, ale nezastavitelným klesáním zemského povrchu pod hladinu moře. Zároveň se jedná o knihu zkoumající nenaplněnou lásku, která dokáže člověku změnit celý jeho dosavadní život. Ačkoliv jsou tato témata obecně platná, v samotném díle jsou až příliš těsně provázaná s Neapolí. Vytvářejí tak specifické kulisy a okolnosti, které mohou být pro českého čtenáře hůře přenositelné. Já jsem se z tohoto důvodu nedokázal do knihy příliš ponořit. Autor navíc do textu přidává cíleně nudné pasáže, kterými demonstruje bezcílnost sledovaných postav. Z literárního hlediska je letargie a povrchnost protagonistů vyobrazena naprosto skvěle, pro mě jako pro čtenáře byly ovšem tyto pasáže i přes krátký rozsah poměrně ubíjející. Autor píše převážně kratšími větami. Ty jsou však natolik plné slovních her a poetických obrazů, že neustále vyžadují plnou čtenářskou pozornost. Právě tento styl představuje jednu z největších předností knihy. V kombinaci s komplexní formou vyprávění tak vzniká dílo, které sice na první pohled může evokovat oddechové letní čtení k vodě, ve skutečnosti se ale jedná o náročnou literaturu. Knize rozhodně nelze upřít nesporné kvality, spočívající primárně v její formě a jazyku, avšak kvůli svému silnému ukotvení ve velmi specifickém prostředí pro mě zůstala až příliš vzdálená.