Tohle není (jen) naprosto výjimečný debut. V kontextu současné české literární tvorby zkrátka nemá kniha obdobu, v tom nakladatelství Torst rozhodně nepřehání (narozdíl od v domácí kotlině obvyklých praktik zcela plané hyperbolizace kvalit průměrných děl). Vypravěč John Smith je ztělesněním normality a středu (naštěstí však nepostrádá nadhled), vyrůstá nicméně v Anglii a Skotsku 1. poloviny 19. století pod vlivem poeziemilovného dědečka, který by z něj rád vychoval básníka, ale místo toho jej pouze naočkuje nesmiřitelným odporem ke všem poetům i jejich dílům. Ironií "osudu" John nakonec uspěje jako beletrista (ovšem stále ne natolik, aby dostal vytouženou literární cenu) a začne se přátelit s lordem Byronem, sirem Walterem Scottem, Johnem Gibsonem Lockhartem, Jamesem Hoggem i dalšími významnými autory. Nehledě k tomu, že Marie Michlová pečlivě ověřovala zdroje, navštívila Scottův dům a používá prý skutečné výroky historických předobrazů svého ztvárnění proslulých spisovatelů, text se zabývá vztahem nadání a normality, literární praxe, časovosti a každodennosti, vlivem slávy, poměru fikce a "reality"... ale zároveň je to zkrátka legrace. Michlová jako by absolvovala transfuzi britské krve a s ní bravuru suchého humoru i břitké pointy. Za zmínku stojí i jazyk odkazující jakoby k překladům Dickense do češtiny, přičemž archaickou mluvu průběžně zpestřují nečekané nebo slangové výrazy, které scénám dodávají na životnosti, případně svou nepatřičností vytvářejí záměrný odstup. Příběh nemá nijak dramatický spád, což je dáno i tím, že tematizuje tok času a plynutí lidského života, který prostě trvá a pak končí, aniž by nutně oplýval správnou literární gradací či vyvrcholením. Čtenář však nezůstane frustrován, neboť na závěr opravdu zjistí, co vlastně tu "smrt múz" (vysychání tvůrčího pramene týkající se převážně básníků do šestatřiceti let, může ale postihnout autory v každém věku) způsobuje. Všudypřítomná rozpustilá ironie, bryskné postřehy a výroky aspirující občas i na "hlášky" ovšem z téhle historické fikce dělají neuvěřitelně zábavné čtení. A teď (jak by "řekl"John Smith) už je čas na svačinu, a tedy vás, moji spanilomyslní čtenáři, prozatím opouštím...

Smrt múz je strašně divná kniha. Ne vážně, čím více o ní uvažuji, tím více docházím k závěru, že bych jí měla dát sotva jednu hvězdu, odhodit do kouta a autorku třikrát proklít, jenže… ono se mi to líbilo. Vezměme to postupně. Pohybujeme se v 19. století, doprovázíme na cestě životem největší literáty britských ostrovů, obdivujeme bohatost jedné z největších kultur světa, poznáváme morálně striktní společnost s jejími vlastními pravidly fungování a… … a postavy včetně Waltera Scotta nebo lorda Byrona mluví v zásadě současným jazykem pouličního rázu. … a nejčastějším tématem je koho a jak povalit na postel. … a vlastně se tam nic neděje, přestože dějinné a kulturní prostředí nabízí tolik materiálu ke zpracování. …a osudy hrdinů jsou líčeny natolik podrobně a na tolik současně, že to doslova křičí: „Blbost!“ …a hlavní hrdina je nesympatický ňouma, který ke všemu přijde sňatkem a jemuž žádný jeho úspěch nevěříte. Takový Miláček bez schopností a cílevědomosti. …a neustále posloucháte, jak hlavní postava – spisovatel – není schopen dočíst ani jednu knihu a kritizuje každého autora, který mu přijde do cesty. …a vlastně to celé vůbec nedokážete brát vážně. Jenže ono to stejně nějak funguje. Neříkám, že je Smrt múz vysoká literatura a s termínem „zásadního významu“ bych byla hodně opatrná, ale v závěru je to dobrá kniha. Nijak hluboká, nijak extra přínosná, ale neskutečně zábavná. Staví na rozporech, na prolínání fikce a fantazie, starého a současného. Bere známé věci a představuje je ve zcela novém, neotřelém světle. A právě v těch neustálých rozporech, ve skřípání mezi tím, co je a co by mělo být, se nachází ona zábavnost. Ne vtipnost nebo humornost, spíše fascinace a zvědavost. Pokud se na tradiční věci dokážete dívat jinak a pokud vám nevadí frivolnost, rozhodně doporučuji.