Smrt je má tanečnice

„Zůstal jsem s tátou, dokud nepřišla Ona. Morti, bílá dáma se kterou tančím ve svých snech.“ Po přečtení několika knih Jakuba Hozy jsem narazil na dvě knihy jeho sestry Hany Clerien. Neodolal jsem a do jedné z nich se pustil. Smrt je má tanečnice sice v anotaci na zadní straně knihy slibuje strhující fantasy román, ale není tomu ani z poloviny pravda. Rozjezd celkem slušný, člověk je v očekávání a po krvavé scéně, kdy hlavní hrdina opouští město, jsem opravdu očekával krvavou pomstu. Jenže pak se Malako dostane do školy v Tarn´Utu a zde se nám paní spisovatelka prostě zasekla. Několikrát se tu opakují stejné scény. Boj v aréně, boj v kleci, koupání, boj, koupání, boj, koupání a sem tam ve vaně přibude ke koupání i sex. Malá ochutnávka: Ten večer se můj amulet rozezněl písní Morti znovu a neustal, dokud se poslední z duší nedostala bezpečně na Onen svět. Na naší straně nebyl žádný mrtvý, bojový trans, do kterého jsme se všichni uvedli, včetně mě, vnes do našich pohybů zuřivost a necitlivost k únavě či bolesti, nedovolil nám žádné zaváhání. Jakoby naše tělo samo nejlépe vědělo, jakým chvatem a kdy udeřit tak, aby zanechalo na protivníkovi fatální následky . . . Tak že Malako ještě nevykonal krvavou pomstu, ale stačil se asi desetkrát vykoupat. Musím se přiznat, že když už lezl zase do vany, chtěl jsem knihu odložit. Je v tom strašně moc zbytečných detailů, které paní Hana Hozová obšírně rozepisuje až to začne nudit. Ale, když se tou střední částí příběhu prokoušete, nebo prokoupete, záleží na úhlu pohledu, dostanete celkem povedené finále. Není to zrovna strhující, ani nějak výjimečně akční, je to spíš jen převyprávěný příběh o pomstě. Citát: Věřím, že konečně jsem připraven. Jen nevím, jestli je smrt dostatečná pomsta za to, co provedl. V příběhu najdete několik oslích můstků, aby se příběh někam posunul. Jako největší postrčení děje jsem shledal ve scéně se ztraceným náramkem. Takové náhodě se nedá moc uvěřit. Víc neprozradím. Musím přiznat, že na konci knihy už jsem si vzpomněl jen na . . . koupání. Pevně věřím, že druhá kniha nazvaná Smrtonošův slib bude lepší a to hlavně díky tomu, že má méně stránek. Této knize by slušela tak půlka z těch cca čtyřista stran příběhu. 50% Citát: Já neumím dělat zázraky. Ještě ne.

Jestli knihu něco zabilo, tak styl vyprávění v první osobě přítomného času. S tím pak souvisí rozvleklost, kdy autorka neopomíjí popsat vše do nejmenších podrobností, třebaže to pro děj nemá zbla významu. Ne, že by neměla co říct – od prvních stránek až po ty poslední se zabývá trampotami, které hrdinovi uvily do vínku sudičky. Jedna tragédie střídá druhou, což vyústí v odhodlání pomstít všechny způsobené nepravosti. Trochu to kazí maličkost – názvy kapitol sem tam prozradí i jejich obsah, takže ne vždy se dá mluvit o překvapení. Nic to nemění na faktu, že Hana Hozová pojala odyseu Luka Mortifera ve velkém. Jenže atmosféra románového světa působí neúmyslně pohádkově, zápletka se tříští pod vlivem motivů a v okamžiku, kdy hrdina nabude zkušeností, přestáváte o něj mít podvědomě strach. Ani vedlejší postavy nepůsobí uvěřitelně, buď jsou podlé, dobré nebo bodré, pročež jejich množství je přímo úměrné rozsahu. Ambicemi se nešetřilo, výsledkem je ale bohužel pouze zárodek něčeho dobrého.