Slyším v noci tikat hodinky

Korespondence mezi Wolkerem a rodiči, prodchnutá krátkými verši v zajímavém grafickém provedení. Čte se to "jedna báseň", i když to v určitých sekvencích začne být poněkud stereotypní (taky jsem se nejednou bál o to, aby se mi hřbet knihy nezlomil, hardback by nebyl na škodu). Wolker řeší primárně, co mu chybí a co potřebuje, jak jde studium, život a později jak mrzne a zápasí se svojí nemocí... a jeho máti, která je svým "Apollónem" až nezdravě posedlá se pro něj snaží udělat první poslední. Je to trochu zvláštní, číst si tuhle korespondenci, protože člověku nějaký výraznější náhled do duše samotných chvil nedává. Spíše se řeší: "je mi dnes lépe, je mi hůře, teplota je tolik a tolik, prosímtě pošli mi med a makovky". Velmi praktické čtení. Ale verše samotné se mi moc líbily, Wolker bez debaty měl neuvěřitelný talent komponovat jednoduché věci dohromady poutavým způsobem. "...Západní mé smutné hory nebe krví postříkaly."