Slovo za slovem

Vynikající, kultivované a zábavné čtení. Sedmadvacet rozhovorových medailonů, v nichž překladatelé nejmladší generace zpovídají ty nejstarší, sedmadvacet zpráv o lesku a bídě překladatelského života. O věcech obecných - třeba jak vznikl a fungoval Odeon (založen v roce 1953 jako SNKLHU) a další nakladatelství, z jakých důvodů vznikl časopis Světová literatura a co všechno suploval, kdo všechno nesměl a co všechno se nesmělo, o fenoménu "pokrývačství", o nedostupnosti pramenů, závislosti na zahraničních nabídkách či osobní iniciativě těch, kteří často nesměli, jediné autorské agentuře Dilia, cenzuře a autocenzuře, papíru na příděl a "čtvrtečních frontách". O věcech osobních - o cestě k překládání jako formě sebevyjádření i jako jediné možnosti výdělku, kloubení zaměstnání s překládáním jako koníčkem (ve většině případů), o ne vždy láskyplném, ale rozhodně výrazném vztahu k překládanému, o nezbytnosti znát dokonale svůj mateřský jazyk a mít načteno. A všemi rozhovory se prolínají úvahy o tom, zdali je překlad umění či řemeslo a zdali předpokládá nějaké vzdělání, jestli má být překlad věrný do posledního slovíčka či je lepší k němu přistupovat volně, jak je důležité míti redaktora a co se změnilo po roce 1989. Fascinující jsou konkrétní zážitky (tahanice kolem Millerova Prezydenta Krokadýlů; situace, kdy Steigerwaldův Nobel vytěsnil z Rajmontovy národně-divadelní dílny hru Makedonce Stefanovského, přeloženou Dušanem Karpatským; Fröhlichovo zkoumání, co znamená "námoří" v názvu Ibsenovy hry; Přidalův popis metody, jíž překládal Ruíze; Škvoreckého pátrání po technických termínech z oblasti stíhaček atd.). Naprosto strhující je rozhovor s Vladimírem Mikešem, velmi svébytný zážitek nabízí rozhovor s překladatelkou ze severských jazyků Helenou Kadečkovou, anglistou a hispanistou Antonínem Přidalem, polonistkou Helenou Stachovou či japanoložkou Vlastou Winkelhöferovou. Díky, užila jsem si to.

Neocenitelná publikace nejen pro začínající překladatele, ale také pro zájemce o lepší poznání předlistopadové publikační praxe nebo fungování literární (auto)cenzury od padesátých do devadesátých let. Knihu by zároveň neměl opomenout žádný bibliofil, neboť úcta k češtině a psanému slovu obecně se jí vine jako červená nit (a někdy je znát už jen z kultivovaného projevu respondentů). Některé poznatky se logicky opakují (pokrývání, problematické tituly, menší překladatelská péče po listopadu), ale díky osobitosti každého z pamětníků rozhodně nejde o monotónní čtení, ale naopak o pestrou mozaiku životních osudů a různých přístupů k překladatelskému "uměleckému řemeslu". Taky jsem si začal víc vážit a všímat práce překladatelů. Čtení každé překladové knihy nyní zahajuji přečtením jména člověka, který ji přeložil.