Nějak jsem se nemohl začíst, jedna z mála knížek které jsem nedočetl.

Moje oblíbená postava knihy byl Periláův syn Heliodoros, možná proto, že se s ním setkáváme od jeho dětství až po dobu, kdy byl zkušeným bojovníkem ve sparťanské armádě. Na jedné straně byl věrný svému městu, což se zdálo být tradicí pro většinu sparťanských bojovníků a čest byla pro něho důležitější než peníze, na druhou stranu, možná díky tomu, jak se Sparta dostala do vedoucí pozice v Řecku a více se otevřela světu, Heliodoros více než jeho otec vnímal problém v systému, který se neměnil, byť svět kolem něj ano. Líbily se mi jeho diskuze s Faidónem právě o tom, co je špatné a mělo by se změnit nebo jen o tom, co vzbuzuje pochybnosti. A zajímavá linka příběhu je jeho vztah k heilótskému příteli, který se v dospělosti stane komplikovaným, protože oba se ocitají na jiných stranách barikád. Je to něco, co člověka nutí dělat rozhodnutí a nutí ho to vypořádat se s vlastním svědomím. Co bych v knize uvítala víc, by byl větší důraz na ženské postavy. Moje oblíbená byla Lexie, Heliodorova sestra, u které si umím živě představit, jak dokáže odehnat vlka pouhým prakem, nicméně ty ženy tam nemají tolik prostoru, co muži a také tam není velké téma lásky, spíše pak běžného rodinného života. Přesto se mi kniha celkově hodně líbila a dala mi nakouknout hodně do té doby.