Skrytá autorita

Velmi dobrá kniha. Dvakrát přečteno, dvakrát vypůjčeno z knihovny až jsem si musela koupit a určitě si přečtu zas výhledově :)....

Začátek knihy, kde se řeší víra v Boha mě příliš nezaujal, nicméně jakmile se kniha snesla na zem, byla velmi zajímavá. Autor poukazuje na nebezpečí víry, ale zároveň uznává, že je v něčem dobrá. Já bych možná zašel ještě dále. Každý musí věřit v určité ideologie a jiné věci. A to proto, že prostě není možné, abychom si všechno dokazovali – nemáme na to kapacitu mozku a často ani informace. Nejnebezpečnější jsou lidé, kteří jsou příliš přesvědčeni, že to, v co věří, je nezpochybnitelný fakt. „Kdo mezi sběrači přece jen získá jistou autoritu, funguje v tlupě nikoli jako vůdce, ale jako vyjednavač a předkladatel návrhů. Jeho autorita není založena na síle, tvrdosti či agresivitě, musí být štědrý, srdečný a psychicky odolný. Ani jemu ale tyto kladné vlastnosti nepomohou, kdyby se pokusil získat výjimečné postavení (například pokusy o vůdcovství, šikanováním méně schopných, neochotou dělit se o maso či snahou připravit některého z mužů za použití síly o jeho ženu) – nejmírnější reakcí by bylo omezení společenských vztahů či výsměch.“ „Rovnostářství není selanka, jedná se o velmi dynamický proces. Touha prosadit se, předvést se, být obdivován, hromadit majetek a vládnout je příliš velká, než aby jí všichni dokázali trvale odolávat.“ „Extrémním důkazem lidského sklonu k podřízenosti je stockholmský syndrom. Je nazvaný podle událostí, ke kterým došlo při bankovní loupeži ve švédském hlavním městě: skupina lupičů tehdy držela několik rukojmí, přičemž v této mezní situaci začala část rukojmích ke svým věznitelům vzhlížet, mezi jednou z obětí a lupičem dokonce vznikl milost-ný vztah. Existují případy, kdy oběti svým únoscům pomáhaly a policisty považovaly za společné nepřátele. Bylo tomu tak, protože v extrémně zátěžové situaci se může naše psychika bránit infantilizací – toužíme snížit neúnosný stres blízkostí spřízněné osoby, a pokud ta není na blízku nebo je stejně nemohoucí jako my, vytvoříme si ji z tvůrců našich strastí.“ „Nízké zařazení na firemním žebříčku tak je zdrojem většího stresu než úmorné pracovní vypětí. Koneckonců zkuste žádat o ruku své vyvolené a tvrdit přitom jejím rodičům, že se živíte obsluhou toalet. Takový stres! Uznání našeho okolí je pro nás tudíž životní potřebou a posilovat své sebevědomí ať se děje co se děje je v zájmu našeho zdraví a je to důležité i pro plození potomků.“ „Kdo s námi sdílí naše přesvědčení, se nám zdá inteligentnější než stejně chytrý člověk jiného názoru.“ „Slušný člověk jako by se tak nacházel mezi Skyllou a Charybdou – buď zůstane pasivní a pomůže zlu, nebo pozvedne zbraň, aby nakonec zjistil, že to bylo to nejhorší, co mohl učinit. Existuje vůbec nějaký způsob, jak rozeznat domnělé nebezpečí od skutečného? A jak rozlišit státníka od demagoga? Historie nakonec každého zařadí do patřičné kategorie, ale to už bude pozdě.“ „ „Zvětšování“ svobody je (často) hra s nulovým součtem. Svou svobodu můžeme zvýšit jen na úkor zmenšení svobody někoho jiného.“ „Nicméně kdo se ve starověku a středověku chtěl prezentovat coby ctnostný člověk, ten tvrdil: „Já věřím v boha(y).“ Tato víra se nedávno přetransformovala ve víru v národ, svobodu, lidského ducha atd., a kdo se chce nyní náležitě sebeprezentovat, tvrdí: „Jsem skeptik,“ nebo: „Já nevěřím v nic.“ Jenže to není nic než ukázka víry, která se přizpůsobila novým podmínkám a využila naší nedostatečné sebereflexe.“ Odkaz na knihu: https://is.muni.cz/www/jannovotny/skryta-autorita.pdf

Začátek knihy, kde se řeší víra v Boha mě příliš nezaujal, nicméně jakmile se kniha snesla na zem, byla velmi zajímavá. Autor poukazuje na nebezpečí víry, ale zároveň uznává, že je v něčem dobrá. Já bych možná zašel ještě dále. Každý musí věřit v určité ideologie a jiné věci. A to proto, že prostě není možné, abychom si všechno dokazovali – nemáme na to kapacitu mozku a často ani informace. Nejnebezpečnější jsou lidé, kteří jsou příliš přesvědčeni, že to, v co věří, je nezpochybnitelný fakt. „Kdo mezi sběrači přece jen získá jistou autoritu, funguje v tlupě nikoli jako vůdce, ale jako vyjednavač a předkladatel návrhů. Jeho autorita není založena na síle, tvrdosti či agresivitě, musí být štědrý, srdečný a psychicky odolný. Ani jemu ale tyto kladné vlastnosti nepomohou, kdyby se pokusil získat výjimečné postavení (například pokusy o vůdcovství, šikanováním méně schopných, neochotou dělit se o maso či snahou připravit některého z mužů za použití síly o jeho ženu) – nejmírnější reakcí by bylo omezení společenských vztahů či výsměch.“ „Rovnostářství není selanka, jedná se o velmi dynamický proces. Touha prosadit se, předvést se, být obdivován, hromadit majetek a vládnout je příliš velká, než aby jí všichni dokázali trvale odolávat.“ „Extrémním důkazem lidského sklonu k podřízenosti je stockholmský syndrom. Je nazvaný podle událostí, ke kterým došlo při bankovní loupeži ve švédském hlavním městě: skupina lupičů tehdy držela několik rukojmí, přičemž v této mezní situaci začala část rukojmích ke svým věznitelům vzhlížet, mezi jednou z obětí a lupičem dokonce vznikl milost-ný vztah. Existují případy, kdy oběti svým únoscům pomáhaly a policisty považovaly za společné nepřátele. Bylo tomu tak, protože v extrémně zátěžové situaci se může naše psychika bránit infantilizací – toužíme snížit neúnosný stres blízkostí spřízněné osoby, a pokud ta není na blízku nebo je stejně nemohoucí jako my, vytvoříme si ji z tvůrců našich strastí.“ „Nízké zařazení na firemním žebříčku tak je zdrojem většího stresu než úmorné pracovní vypětí. Koneckonců zkuste žádat o ruku své vyvolené a tvrdit přitom jejím rodičům, že se živíte obsluhou toalet. Takový stres! Uznání našeho okolí je pro nás tudíž životní potřebou a posilovat své sebevědomí ať se děje co se děje je v zájmu našeho zdraví a je to důležité i pro plození potomků.“ „Kdo s námi sdílí naše přesvědčení, se nám zdá inteligentnější než stejně chytrý člověk jiného názoru.“ „Slušný člověk jako by se tak nacházel mezi Skyllou a Charybdou – buď zůstane pasivní a pomůže zlu, nebo pozvedne zbraň, aby nakonec zjistil, že to bylo to nejhorší, co mohl učinit. Existuje vůbec nějaký způsob, jak rozeznat domnělé nebezpečí od skutečného? A jak rozlišit státníka od demagoga? Historie nakonec každého zařadí do patřičné kategorie, ale to už bude pozdě.“ „ „Zvětšování“ svobody je (často) hra s nulovým součtem. Svou svobodu můžeme zvýšit jen na úkor zmenšení svobody někoho jiného.“ „Nicméně kdo se ve starověku a středověku chtěl prezentovat coby ctnostný člověk, ten tvrdil: „Já věřím v boha(y).“ Tato víra se nedávno přetransformovala ve víru v národ, svobodu, lidského ducha atd., a kdo se chce nyní náležitě sebeprezentovat, tvrdí: „Jsem skeptik,“ nebo: „Já nevěřím v nic.“ Jenže to není nic než ukázka víry, která se přizpůsobila novým podmínkám a využila naší nedostatečné sebereflexe.“ Odkaz na knihu: https://is.muni.cz/www/jannovotny/skryta-autorita.pdf

Velmi dobrá kniha. Dvakrát přečteno, dvakrát vypůjčeno z knihovny až jsem si musela koupit a určitě si přečtu zas výhledově :)....