Skoro se to podobalo lásce

Původně jsem od této knihy nic neočekávala - možná to, že se zasměji, že u čtení nebudu sedět jako socha a jen znuděně otáčet stránky, což se mi nakonec povedlo a já jsem nadšená. První novela o hlavním hrdinovi s přezdívkou Kuře mě příliš neoslovila, ale když jsem ji dočetla a začala číst o vysokoškolákovi Borisovi, četla jsem prakticky jako uhranutá. Jeho příběh z období normalizace mě bavil stonásobně víc, soucítila jsem s ním, s jeho problémy... a přála jsem mu, aby se na něj konečně usmálo štěstí. Byl to příběh o tom, jak se normálnímu člověku může postavit do cesty absurdní systém a lidé, kteří v něm hledají jakýsi únik od vlastní méněcennosti. Ke konci jsem měla chvilkami nutkání se rozbrečet, což se nakonec nestalo, přesto kdybych to nezmínila, patrně bych si připadala, že něco zamlčuji. Přestože Borisův příběh skončil otevřeně, asi si každý dokážeme představit, jak by pokračoval dál, takže v tomhle nevidím žádnou vadu. Mně se kniha opravdu líbila a jistě se k ní někdy zase vrátím. Pokud máte rádi příběhy z tohoto období, jsem si jistá, že vás kniha zaujme právě svou čtivostí a tím, že je srozumitelná.

Dvě tragické retronovely. Veškeré situace jsou zde provázány historickými odkazy na dobu socialismu, kdy režim vládl pevnou rukou, kdy docházelo k buzeraci od těch, co byli ve straně na těch, kteří režimu naopak nepochlebovali a kdy se kladl důraz na stranické autority. Oba hlavní hrdinové mají jednu věc společnou - staví se proti tomu, co je jim diktováno zvenčí a hledají vlastní cestu, jak systému, ale i falešným lidem vzdorovat. Kniha rovněž na příbězích dokazuje, jak je nutné mezi sebou navzájem komunikovat a nedělat zbrklé a ukvapené závěry.