„To je druhá, experimentální cesta milosti: naslouchat nejpokornějším a slabým hlasům, které se tě dovolávají. Nečekat, že se ti bůh zjeví v záři blesků a slávě nebeské, nýbrž v podobě člověka, na němž není vzezření ani krásy, nejposlednějšího z mužů, muže bolesti; anebo v podobě úkolů, ke kterým jsi volán, abys pomohl, jako pomáháš padlému koni; v podobě tichých pobídek a sympatií, které tě vyrvou z tvé samoty; v podobě nepatrných a nesčetných darů, které svět zašlapává a které máš vyzvednout z prachu a očistit; věru že v nesčíslných podobách, které zažiješ jako součinnost a pomoc, důvěru a náklonost, soucit a potěšení.“ Tato lehce načrtnutá duchovní minikompilace mě opravdu nadchla a zasáhla – klobouk dolů před Martinem Putnou! Spiritualita Karla Čapka je prostě okouzlující tím, jak je velmi prostá, zaměřená na lidi, promítající se do konkrétních činů, do obětavosti a vlídnosti. Služba lidem je v jeho pojetí neoddělitelná od služby bohu, myslím, že by si v tomto notovali i se svatou Terezkou, a docela jistě by si rozuměl s papežem Františkem – na Františkův výrok z minulého týdne, že laskavost je signálem Ježíšovy přítomnosti, jsem si při čtení vzpomněl hned několikrát. Při prozkoumávání ukázek z Čapka mně nešlo na rozum to samé, nad čím jsem si lámal hlavu při čtení Havlových Dopisů Olze. Oba pánové neodmítají svoji odpovědnost za sebe a okolní svět, vnímají přesažnost světa směrem vzhůru jako klíčový aspekt svých životů, onen havlovský „horizont horizontu“ je v jejich tvorbě i veřejném působení nepřehlédnutelný. Sledoval jsem tuhle myšlenkovou linii se souhlasným pokyvováním a měl jsem pocit, že hned na příští stránce, nebo nejpozději té další musí být jako výslednice této cesty osobní Bůh, že takto nasměrovaná duchovní cesta Ho nemůže minout – a přece Čapek zůstává „ateistou gentlemanem“ (jak ho nazýval Jaroslav Durych). Snad se zalekl toho absolutního odevzdání, které musí provázet křesťanskou konverzi. Snad se ostýchal zřetelným pojmenováním uchopit něco, o čem ve své mysli nemohl nic vyslovit s definitivní jistotou. Snad ho odrazovala těžkopádnost a jistá malorysost českého církevnictví jeho doby. Těžko říct. Tak či onak: Karel Čapek je se svojí „plachou zbožností“ (termín profesora Halíka) a duchovním ponorem velkou inspirací – svojí usilovnou každodenní prací vlastně slouží Bohu skrze službu vrcholu Božího stvoření, tedy lidstvu. Stává se tak jedním z mnoha „nevědomých následovníků Krista“ (řečeno tentokrát slovy Ladislava Heryána), kteří naplňují Ježíšova slova o potřebě milovat bližního a svým životem jsou Božíma rukama na této zemi. K předchozím řádkům chci raději dodat: Ani náznakem nechci tvrdit, že Čapek nějak morálně nebo intelektuálně selhal tím, že se nepřihlásil k církevní víře. To opravdu ne!! Jen jsem vyjadřoval údiv nad tím, že někdo prochází cestou, která se mi zdá tak důvěrně blízká ... a dojde k naprosto jinému cíli! Jako by ze stejných ingrediencí uvařil úplně jiné jídlo. Vede mě to ke dvěma myšlenkám: jednak k vděčnosti za svůj nesamozřejmý a nezasloužený dar víry. A pak k obavám o spasitelnost lidí jako je Karel Čapek (Nebo zmíněný Václav Havel. Nebo Nicholas Winton. Nebo spousta osob z mého okolí, kteří sice do kostela nechodí, ale jsou to přitom tak dobří a laskaví lidé). Pevně doufám, že se mu po jeho odchodu na věčnost otevřela brána nebes a se slovy „Klidně můžete vstoupit, dělal jste nám za života radost a modlili se za vás jiní“ byl vpuštěn do Božího království. :-) A ještě kus Čapkovy modlitby za pravdu: „Bože, vrať světu pravdu! Bude to víc než smlouva míru, bude to cennější než každé spojenectví. Nikdo, žádný národ, žádný stát si nebudiž jist, pokud mohou být lidské vztahy kdykoli korumpovány nástroji lži. Nebude jistoty, nebude smluv, nebude ničeho platného a bezpečného, pokud vědomí kteréhokoliv národa bude zkřivováno záměrnou lží, Za každou lží jde úklad a násilí; každá lež je útok na bezpečí světa. Nikdo nebude žít v míru ani za nejsilnější hradbou z oceli a betonu; okřídlená lež se vysměje všem vašim pevnostem. Zbavit svět lži je víc než odzbrojení. (...) Neboť jenom bez lži se mohou lidé a národy dorozumět, ať mluví jazykem kterýmkoliv. Bože, vrať světu pravdu!“

Krásný průlet Čapkovým duchovním světem "plaché zbožnosti". Podobné jakou měl Havel, Masaryk, Palacký, Havlíček. Nepsal o víře přímo, objevuje se skrytě a rafinovaně.