Skleněný Mist

Na edici Mlat mám rád to, že přináší střípky dosud málo známých hlasů. Někdy jsou jen trochu zběžně přitesané, někdy jsou rozhozené do šíře a barevně rozstříknuté jako obrázky v krasohledu. Pro tuhle platí obojí, ale četl jsem to trochu jako trailer na dosud nenapsané dílo. A jako takové to fungovalo dobře. Pokud v budoucnu autorstvo postoupí v některé z naznačených cest, má zde zvědavého čtenáře.

V létě jsem zavítal na básnický večer, kde Frede Calo četla ze své sbírky, a ač mě to tehdy příliš nepřesvědčilo, zpětně jsem rád, že jsem si tam knížku pořídil. Jedná se totiž o sbírku s konceptem natolik subtilním a specifickým, že se k veřejnému hlasitému čtení příliš nehodí. Leda by se přečetla úplně celá, ale ani pak by posluchač nebyl schopen zachytit jemné předivo souvislostí. Koneckonců i já zde pouze nastíním pár povrchních postřehů, ovšem s vědomím, že sbírka by si zasloužila důkladnější (a opakované) čtení a analýzu. Skleněný Mist, podobně jako pár dalších entit psaných velkými písmeny (Sen, Mísa Oliv, a především Plný Deště, což jsem při četbě vnímal jako určité autorčino alter ego, protože sbírka je vlastně hlavně o jeho nitru a „osudech“), je jedním z poněkud záhadných (a ve své hravé reflexivnosti originálních) úběžníků, kolem nichž se točí „dění“ a „myšlení“ celé sbírky. Básně jsou někdy jako vzpomínky, jindy jako záblesky dějů, nejednou poněkud zjitřených, až krutých, a ještě jindy jako úvahy, teze (ovšem nikoli tezovité), výroky nad stavem a povahou světa, arciť jaksi vychýleného (a přesto naléhavého a nám jaksi známého). Motivy a obrazy se vracejí, celá tkáň sbírky je koherentní, promyšlená, ale nikoli na sílu, básně vyznívají přirozeně, ne jako plánovité naplňování předem stanoveného konceptu. Potíží je, že ne vždy jsou jako celky dobré, jinak řečeno: někdy bych určité verše škrtal či přeskupoval, ale to je samozřejmě otázkou individuálního vkusu a citu (a takřka není sbírky, kde bych podobnou výhradu aspoň čas od času neměl). Jako ukázky jsem vybral (ono je to těžké, většina básní je kontextově a často i přímo textově – i v tom vidím vcelku svěží, originální prvek – provázána se sousedními či nějakými jinými texty ze sbírky) dvě básně podle mě výtečné, avšak svým tvarem, určitou prostotou formulace a enumerativní dikcí, v rámci sbírky ojedinělé, a tudíž netypické: Nehýbat se, nekřičet, nesmát se, neplakat, nechtít, nevidět, nemluvit, netančit. A když ano, tak jen potají. *** Nic z toho jsem si nemyslel, a život ve mně mě překvapil. Nemyslel jsem si, lásko, že budu gay. Nemyslel jsem si, že tě budu držet v objetí. Nemyslel jsem si, že zrovna já – Musím vám něco říct. Nemyslel jsem si, že budu plakat jako dítě. Nemyslel jsem si, že zpoza zrcadel bude prosakovat krev. Nemyslel jsem si, že mě chladný kov rozerve zevnitř. Nemyslel jsem si, že mě dostihne tělo. Nemyslel jsem si, že se zvednu z dlaždic ve sprše. Nemyslel jsem si, že nebudu sám. Nemyslel jsem si, že přestane tma. Nemyslel jsem si, že ve mně je život.