Šíp a vítr, dýka a moře

Pokračování příběhů ze světa, který nikomu nic neodpouští, a kde čest, hrdost a přátelství jsou stále pojmy, pro něž stojí za to zemřít. Opět tu máme osm povídek, rozdělených do dvou částí. Po návštěvě severního a jižního pohraničí, které nám zprostředkovala předchozí kniha, tak zamíříme do východních (divoké stepi) a západních (přístavní město) částí hranic Meekhánské říše. Silnou stránkou Roberta M. Wegnera je jednoduchost zápletek a zároveň úmyslná nadstavba předkládanému dění. V první části se navíc ukazuje jako výborný fabulátor, pro něhož není problém vytvářet přesvědčivé obyčeje domorodých národů, až máte pocit, že musejí vycházet z reality. Vlastně by mě překvapilo, kdyby tomu bylo jinak. V druhé půlce jde autor spíš po městských intrikách a magii, což bohužel ve výsledku nefunguje až tak dobře, jak to zpočátku zní. Na můj vkus se až příliš opakuje motiv deus ex machina, kdy beznadějnou situaci vyřeší démon/bůh ukrývající se v těle hlavního hrdiny. Pořád ovšem velká spokojenost.

Je výborné, jak autor dokáže poměrně detailně a uvěřitelně popsat reálie značně odlišných oblastí Meekhánské říše a okolí, a to včetně i různých národů a jejich zvyků (hodnoceno včetně prvního dílu). Čtenář si u každé části musí zvykat na jiné tempo, styl a náladu vyprávění a občas se prokousat popisnými pasážemi, ale o to je pak čtenářský zážitek hlubší. Je až škoda, že po vykreslení takto různých světů nedostávají jednotlivé části ještě více prostoru. Z náznaků provázanosti a z některých otevřenějších konců je zřejmé, že mnohé věcí do sebe zapadnou až v dalších pokračováních, která u nás bohužel dosud nevyšla. Při srovnání první a druhé knihy hodnotím lépe tu první, která byla více akčnější a dialogy mi přišly více vypointované.