Šimon Pánek Aby dobro pomáhalo

Doposud jsem Šimona Pánka, ředitele neziskové organizace Člověk v tísni, vnímal prostřednictvím rozhovorů v médiích. Působil na mě velmi sympatickým dojmem, pokaždé se vyjadřoval rozumně a věcně, nedělalo mi problém se s jeho názory ztotožnit. Čtení jeho rozhovoru s Davidem Klimešem pak pro mě bylo velkým potěšením. Na skvěle položené otázky přicházely skvělé odpovědi... Velmi se mi líbilo tematické uspořádání rozhovoru. V jednotlivých kapitolách se chronologicky dočítáme o všech rovinách Pánkova života - o pořádání sbírky pro Arménii na konci 80. let, o válce v Bosně a Hercegovině, organizaci Člověk v tísni, jejím vzniku, fungování a působení v zahraničí i doma. Vrcholem rozhovoru je pak samostatná kapitola o uprchlické krizi z roku 2015. V závěrečné kapitole pak Šimon Pánek vypráví o svém životě a věcech veřejných – řeč přijde např. na Pánkovu roli studentského vůdce v listopadu 1989 nebo na jeho vnímání politiky 90. let. Tento rozhovor mě utvrdil v tom, že je Šimon Pánek inteligentním člověkem s pevnými postoji a rovnými zády, kterému nechybí skromnost ani sebekritičnost a za kterého mluví především jeho celoživotní práce spočívající v pomoci lidem na celém světě. Svých pravidelných příspěvků Člověku v tísni v žádném případě nelituji a tento rozhovor skutečně doporučuji.

Kniha mě zaujala jak názvem, tak i obsahem. Dělal jste někdy něco špatně? Kniha je rozdělena na odpovědi ředitele neziskové humanitární organizace Člověk v tísni, Šimona Pánka v šesti tématech knihy , kde se zmiňuje o svém soukromém i veřejném životě, názory na politiku , vliv médií na lidi, ale hlavně o své celoživotní humanitární práci. Tuto knihu bych doporučila k přečtení hlavně z toho důvodu, že každý najde odpověď na nějakou svou otázku, např. proč bychom zde měli mít uprchlíky, proč bychom jim měli pomáhat, proč pomáhají v cizině, když tu se taky pomoc potřebuje apod. Např.str.90 - vysvětluje náš vztah k migrantům. Když se podíváme do pohádek, každý cizinec byl buď hloupý nebo zlý. Vztah Čechů k Habsburkům vytvořil komplex z letité nadvlády. Nikdo se nemůže divit, že se tak vytvořilo kolektivní povědomí, že cizinci tu prostě nejsou vítáni. Bosna, Afganistán, Sýrie a další místa, kde celé rodiny prchají do uprchlických táborů s nadějí, že se přece do svého domova jednou vrátí. Nedovedu si představit, kdyby to postihlo naši republiku. Opět si připomínám , jak si vážím místa, kde žiji a jak jsem se svým životem spokojena. Pro mě velký dík všem, kteří pomáhají.