Šesté vymírání

„[Susi] von Oetingen na mě zavolala a ukázala na puklinu ve skalní stěně. Uvnitř zřejmě kdysi přezimovalo tucet netopýrů. Nyní tam byla jen vrstva černého bláta posetého kostmi jako párátka. Vzpomínala, že při dřívější návštěvě jeskyně viděla, jak se tam jeden živý netopýr choulil k hromadě mrtvých.“ Jedna z nejlepších biologických knih, které jsem četla. Elizabeth Kolbertová na příkladech vyhynulých nebo ohrožených druhů a ekosystémů ukazuje, jak funguje vymírání – nejen to způsobené člověkem. Takže hubení fauny, jehož jsme více či méně aktéry teď ve čtvrtohorách, zasazuje do širokého paleontologického kontextu. Od graptolitů a amonitů k druhům zmizelým v posledních letech, případně k těm, které nám právě dávají sbohem. V každé kapitole přitom představí i nějaký obecnější biologický problém (katastrofismus, antropocén, ostrovní biologie, invazní druhy...). Takže kniha není jen rodinnou kronikou Života, plnou nekrologů. Klidně by se dala číst jako úvod do moderního biologického myšlení. Skutečnost, že autorka je novinářka, přidává výsledku na čtivosti a obohacuje ho o názornost očitých svědectví z lecjakého koutu světa (od Amazonie přes Island po Velký bariérový útes), aniž by nějak degradovala zasvěcenost výkladu. Svého Pulitzera si absolutně zaslouží. (Škoda jen, že nakladatelství neodvedlo stejně dobrou práci; mikroskopické černobílé fotky natlačené do okrajů stránek dělají jen ostudu.) Oceňuji, že autorka není hysterická ani sentimentální. U hypotéz (jako antropogenní vyhubení megafauny v pleistocénu) uvádí argumenty pro i proti (i když se – podloženě – přiklání k pro). Sama také upozorňuje třeba na nadhodnocení prvních odhadů o rozsahu vymírání členovců v Amazonii. Dokonce připouští, že globální oteplování nakonec může biodiverzitu zvýšit, ovšem v předaleké geologické budoucnosti bez nás. Což nic nemění na pointě, že biosféra je v eminentním průšvihu (třeba obojživelníci vymírají snad až 45 000× rychleji než při standardním průběhu evoluce). Paní knihovnice na katedře, která mi knihu půjčovala, ji vyprovodila komentářem: „To máte čtení na prázdniny? Já jsem to zvládla dočíst do půlky.“ Na můj dotaz, jestli „environmentální žal“, následovalo jen chmurné přikývnutí.

S myslí a sebeuvědoměním přišla zkáza těch nejúchvatnějších výtvorů pozemského života. S člověkem přichází další, šestá, kataklyzmatická událost této planety. Homo Sapiens - velký prehistorický vrah, nejúspěšnější vetřelec v biologické historii, jeden nadmíru plevelnatý živočišný druh. Marně by se hledala kniha, která by postavila lidstvo do ještě horšího a kritičtějšího světla, než jej staví Šesté vymírání. Jak píše autorka, Elizabeth Kolbert, jež za knihu dostala Pulitezra, v historii světa došlo k pětici velkých vymírání živočišných druhů (takzvaná Velká pětka) - způsobených klimatickými změnami nebo vesmírnými katastrofami - nikdy ale za systematickým vyhlazováním fauny i flory nestál jeden biologický druh. Druh, podle jehož fatálních zásahů do zemského ekosystému se nazývá celé geologické období. ANTROPOCÉN - období vlády lidstva, věk spalování fosilních paliv, odlesňování, globalizace přinášející invazi plevelnatých predátorů nebo nebezpečných bakterií, stoupající teploty a okyselování oceánů. Odhaduje se, že třetina všech korálů, sladkovodních měkkýšů a žraloků, čtvrtina všech savců, pětina plazů a šestina ptáků směřuje k zapomnění. Jen v nejbližší době. Nejohroženějšími jsou obojživelníci, jejichž vymírání je 45 tisíckrát rychlejší, než by mělo být. Už za sto let ale, jak vědci předpokládají, z úchvatných korálových útesů zbydou jen „rezivějící“ ruiny - půjde zřejmě o první totálně zhroucený ekosystém. Jen během psaní knihy vymřel jeden druh žáby, další dva vyhynuly ve volné přírodě. Dramaticky se zmenšila kolonie netopýrů hnědých v celé Severní Americe - vinou globalizace se na kontinent dostala masožravá houba, vůči které nejsou tamní netopýři, tak jako netopýři evropští, imunní. Zásadní ingrediencí, kterou potřebují živočichové a rostliny k tomu, aby se adaptovali na nové klimatické podmínky, je čas. Ten ale v současném světě chybí. Změny klimatu probíhají v neúprosném tempu, které je dosud nevídané (když nepočítáme náhlý náraz asteroidu na konci křídy, který vyhubil všechny živočichy větší než kočka - mimo jiné všechny dinosaury) - změny jsou nepřirozené. Dnes nevymírá tudíž ten, který je geneticky lépe vybavenější, nejedná se o darwinovský přírodní výběr těch silnějších, dneska jde o loterii. V té, bohužel, prohrávají ti největší (sloni, nosorožci, kočkovité šelmy, medvědi), a řeklo by se dříve geneticky dispozičně nejúspěšnější - jejich rozmnožování nestíhá tempo změn prostředí a pravidelný rytmus pytláckých výprav. Ještě v osmnáctém století člověk nechápal, že svět nevypadal vždycky tak, jak vypadá v přítomnosti. Pojem „vyhynutí“ byl neznámý, neexistoval. A to přesto, že už za sebou lidstvo mělo například vybití ptáka moa (na Novém Zélandu jeho devět druhů totálně zdecimovali Maorové) nebo před několika tisíci lety zodpovídalo za vymření svých bratranců a sestřenic z neandrtálců a hobitů. O tehdejší megafauně - mamutech a mastodontech - ani nemluvě. Vymírání určuje podobu příštího života. Kdyby nevymřeli dinosauři, je možné, že dnes by civilizaci tvořili oni (podle vědců se v jejich řadách nacházely druhy, které toho byly schopny), až vymřeme my (což je podle vědců pravděpodobné, vybíjením jiných druhů si pod sebou prý podřezáváme větev), převezmou naše místo nejspíš krysy - šedý zubatý příliv, velmi adaptibilní a inteligentní. Nebo druhovou variabilitu planety Země přece jen zachrání ultrazvuky nosorožců a onanování s napůl vyhynulými havajskými vránami? Podle knihy je již šesté vymírání v procesu - pro člověka téměř nepostřehnutelné, pro geologickou historii překotné a katastrofické. Jedna z nejdůležitějších knih současnosti. „Důvod, proč tuto knihu píše vlasatý dvounožec a nikoli nějaký šupinatec, souvisí spíše než s nějakou předností savců s neštěstím dinosaurů.“