Šesté vymírání

„[Susi] von Oetingen na mě zavolala a ukázala na puklinu ve skalní stěně. Uvnitř zřejmě kdysi přezimovalo tucet netopýrů. Nyní tam byla jen vrstva černého bláta posetého kostmi jako párátka. Vzpomínala, že při dřívější návštěvě jeskyně viděla, jak se tam jeden živý netopýr choulil k hromadě mrtvých.“ Jedna z nejlepších biologických knih, které jsem četla. Elizabeth Kolbertová na příkladech vyhynulých nebo ohrožených druhů a ekosystémů ukazuje, jak funguje vymírání – nejen to způsobené člověkem. Takže hubení fauny, jehož jsme více či méně aktéry teď ve čtvrtohorách, zasazuje do širokého paleontologického kontextu. Od graptolitů a amonitů k druhům zmizelým v posledních letech, případně k těm, které nám právě dávají sbohem. V každé kapitole přitom představí i nějaký obecnější biologický problém (katastrofismus, antropocén, ostrovní biologie, invazní druhy...). Takže kniha není jen rodinnou kronikou Života, plnou nekrologů. Klidně by se dala číst jako úvod do moderního biologického myšlení. Skutečnost, že autorka je novinářka, přidává výsledku na čtivosti a obohacuje ho o názornost očitých svědectví z lecjakého koutu světa (od Amazonie přes Island po Velký bariérový útes), aniž by nějak degradovala zasvěcenost výkladu. Svého Pulitzera si absolutně zaslouží. (Škoda jen, že nakladatelství neodvedlo stejně dobrou práci; mikroskopické černobílé fotky natlačené do okrajů stránek dělají jen ostudu.) Oceňuji, že autorka není hysterická ani sentimentální. U hypotéz (jako antropogenní vyhubení megafauny v pleistocénu) uvádí argumenty pro i proti (i když se – podloženě – přiklání k pro). Sama také upozorňuje třeba na nadhodnocení prvních odhadů o rozsahu vymírání členovců v Amazonii. Dokonce připouští, že globální oteplování nakonec může biodiverzitu zvýšit, ovšem v předaleké geologické budoucnosti bez nás. Což nic nemění na pointě, že biosféra je v eminentním průšvihu (třeba obojživelníci vymírají snad až 45 000× rychleji než při standardním průběhu evoluce). Paní knihovnice na katedře, která mi knihu půjčovala, ji vyprovodila komentářem: „To máte čtení na prázdniny? Já jsem to zvládla dočíst do půlky.“ Na můj dotaz, jestli „environmentální žal“, následovalo jen chmurné přikývnutí.

Neotřelá, čtivá, informačně bohatá, přesto nezahlcující kniha na téma současného masového vymírání druhů. Potěší jednak forma, která se vymyká populárním publikacím z per profesionálních biologů (autorka je novinářka), jednak fakt, že se knížka nesnaží čtenáři vnucovat nějaký jasně nalajnovaný názor (což bývá spíš odrazující), ale raději nabízí fakta k uvážení a podněcuje čtenáře, aby se nad námětem trochu zamyslel.