Sedm let temnoty

Vzorný syn mě dostal více do kolen, ale ani toto nebylo špatné. Autorka odvedla pořádný kus práce. Hned na začátku se dozvíte, co se stalo. O čem tedy dalších 540 stran psát? Přesto jsem knihu zvládla za dva dny. Doma ji mám už delší dobu a schválně po ní sáhla na konci roku, kdy člověk tak nějak bilancuje a více se zamýšlí nad vším. Skoro bych řekla, že ji napsal muž. Bylo tam hodně násilí, psychologie a hloubkové sondy nejen do dna přehrady, ale i do duší protagonistů, společnosti, rodin, lidí. Děj odkrýval jednotlivé souvislosti, bravurně střídal časové roviny, mapka na začátku hodně pomáhala. Jména, ač nezvyklá, byla natolik odlišná, že s nimi jsem problém neměla. Dnes odpoledne jsem byla na Novoročním koncertu filharmonie, celé představení mi ale myšlenky neustále utíkaly k dočtené knize. Tak to má být, knihu dočtu, zavřu, uklidím do knihovny, ale mysl s ní je ještě další dny. “ Kolik z nás žije podle vlastní přirozenosti? Většina lidí žije odděleně, život zvlášť, člověk zvlášť, osud zvlášťˇ

Pro evropského čtenáře je to velká zkouška trpělivosti a soustředění. Ani příběh sám příliš "neodsejpá", hodně vypravěčů, návraty do minulosti....nedočítám a odkládám. Nejsem zas natolik dobrá, abych četla i to, co mě vůbec nezaujalo. Navíc bych očekávala víc exotiky. Tohle se klidně mohlo stát i u nás, tady jsou přehrady taky.