Sedem dní do pohrebu

Unikátní dílo a nápad zpracovat posledních dní pozůstalého do pohřbu své ženy. Tím více, že se ocitáme v době hlubokého socialismu, zesnulou je zakázaná překladatelka a spisovatelka Zora Jesenská a pozůstalým její manžel, rovněž spisovatel a divadelní kritik etc., autor díla Ján Rozner. Doba zakázaných intelektuálů, doba, kdy se komunistický režim mnohem více bál myšlenek než činů. A tak vyvstávají otázky. Bude pohřeb povolen? Kdo pronese pohřební řeč? Kdo bude mít tu odvahu? I vůbec přijít na pohřeb? Odvahu? A kdo odmítne/omluví se, je zbabělec nebo odpovědný táta od rodiny? Staré známé otázky, na které dodnes neexistují jednoznačné odpovědi. Otázky, které brání skutečnému osobnímu truchlení nad ztrátou milovaného člověka. Další z děl coby znamení doby, jehož vydání se však autor nedožil.

Neobyčejné, hodně zajímavé čtení. Svědectví o době počínající normalizace na Slovensku; vše se odehrává v sedmi prosincových dnech roku 1972. Těch sedm dní v knize je nejen podrobný deník manžela, který pohřbívá manželku, ale neuvěřitelně autentickým svědectvím o Slovensku té doby, o autorovi, o jeho manželce, o jejich zvláštním vztahu, o příbuzných, přátelích, tehdejších politicích, spisovatelích. Je to syrové, opravdové, výpověď, která si na nic nehraje; je otázka, zda Ján Rozner vůbec počítal s uveřejněním, snad bylo psaní jen terapií, kterou musel projít po smrti manželky. Text byl vydán 36 let poté, co byl napsán, a 3 roky po smrti autora, proto je asi sonda do počátku sedmdesátých let tak živá a autentická, není to dávná vzpomínka, není to něco v minulosti, při čtení vše s autorem prožíváme, ten smutek, rozčarování ze všeho, komplikace kolem pohřbu. Snad i ten prosinec přispívá k tak bezútěšné atmosféře. Je to i svědectví o tom, jak byly nepohodlné osoby, které se nějak angažovaly v roce 1968, profesně likvidovány. Autor - spisovatel, divadelní a literární kritik a novinář, jeho manželka Zora Jesenská, významná překladatelka, oba po vpádu sovětských vojsk a změně režimu naprosto odepsaní ve svých profesích, umlčení, nemohlo se o nich napsat ani slůvko, ani o tom, že Zora Jesenská zemřela. A pohřeb? V naprostém utajení, kontrola smutečních hostů, kontrola smutečních projevů, profesor Felix, který na pohřbu mluvil, byl poté z univerzity vyhozen. Co překvapilo? Třeba jak už v roce 1968 se na Slovensku řešila národnostní otázka, názorové rozpory ohledně slovenského národa i mezi slovenskými intelektuály. Někdo byl větší národovec, někdo ne a silné spory okolo toho, což zní českým uším zvláštně. A pak i to, jak na Slovensku byl velkou částí společnosti oslavován Husák… Pro mě nesmírně silné čtení, až mě to překvapilo, protože zdánlivě nejde o žádnou strhující četbu, je to pomalé, podrobné, plné jmen, která se občas pletla. Pro mě přesto pětihvězdičkové čtení. Třeba i tím, jak neuvěřitelně plasticky bez jakéhokoliv přikrašlování vytvořil Ján Rozner svůj portrét, obraz člověka uzavřeného, navenek chladného a odtažitého, vnitřně nejistého a citlivého a životem zklamaného. A taky ke svému okolí (ale zejména k sobě) velmi kritického… * „Mnozí lidé na to po dlouhém čase přijdou, že ze svého pohledu vlastně zkrachovali, nesplnili své představy z mládí, tak už to na světě chodí, svět ho vlastně otravoval, speciálně ten úzký svět, ve kterém žil, měl ho po krk, nestál o to být v něm nějakou veličinou, a tak se z vlastního rozhodnutí vnitřně scvrkával, až se nakonec scvrkl na veličinu neviditelnou. Jen ona ho ještě viděla, a to bylo důvodem jeho existence, a teď ty dívající se oči zmizely a on se stal neviditelným, vlastně teď ještě ne, ještě do pohřbu bude lidem na očích, pořád bude muset něco zařizovat, tak jako dnes večer – a na pohřbu bude hlavní postavou a všichni přítomní budou hodnotit, jak tu svou roli zahrál, až jeho ženu uloží do rodinné hrobky…“ ------------ Poznámka: V knize je často zmiňováno rodiště Zory Jesenské a místo, kde prožila mládí, starý rodinný dům, spíše vila v Martině, do které se celý život, později i s manželem, vracela. Část knihy se v tomto domě odehrává, protože pohřeb Zory byl v Martině a v domě byla uspořádána pohřební hostina. Ve fotografické příloze (za ni velké plus!) je dům vícekrát zobrazen. V době pohřbu zde ještě část rodiny žila, v části bylo malé muzeum Janka Jesenského, spisovatele, který se zde rovněž narodil a který byl strýcem Zory Jesenské. A když jsem se pak pod vlivem četby snažila získat další informace a pídila se po tom, jak dnes dům vypadá, zda byl rekonstruován, zda se třeba muzeum Jana Jesenského rozšířilo, k mému velkému překvapení jsem zjistila, že dům neexistuje, v zeleném pruhu mezi parkovištěm a hlavní ulicí je jen malý památníček s nápisem „V týchto miestách stál dom, kde sa narodil a tvoril národný umelec Janko Jesenský…“ A docela mi to přišlo líto, i když před četbou jsem o nějaké staré vilce Jesenských v Martině neměla ani šajna…