Šarlatová evangelia

„Tobě se nabídne naprosto jedinečná příležitost dvakrát zemřít a přesto plýtváš dech banálnímí urážkami?“ „Já sice ráno budu mrtvý, ale ty budeš furt Pinhead.“ Pinhead opět v akci. Začátek velmi dobrý. Spousta krve, smrti a násilí. V akci jsou opět pekelné řetězy, které cenobita umí ovládat vskutku bravůrně. Jenže někde v půlce příběhu se to trochu zlomí a tak nějak to směřuje jiným směrem. Pinheada se tu snaží pan spisovatel polidštit a hlavního hrdinu naopak začíná spojovat s Peklem. Snaží se otočit pohled na obě postavy. Moc se to nepodařilo. Ve třetí části knihy už to byla docela nuda. Nic tak příšerného se neděje, krve je sice stále dost, ale dopisy a skutky postav to celé zablokují a čtenář tak nějak tápe. Malá ochutnávka: Přinášel s sebou rovněž hmyz; vypasené modročerné mouchy v množství tisíců exemplářů. Řada z nich mu bzučela kolem pasu a přistávala na nástrojích, aby se přiživila na vlhkých lidských tkáních. Byly čtyřikrát nebo pětkrát větší než běžné pozemské mouchy a vytvářeli úporný hluk, jenž se rozléhal celým prostorem mauzolea. Těšil jsem se, ale nakonec jsem lehce zklamán. Je v tom totiž strašně moc postav, a někdy jsem v nich měl zmatek. Dokonce i sám pan spisovatel se v tom trochu ztratil. A to když na straně 337 píše, že „čtveřice Harcovníků se vydala na zpáteční cestu od katedrály“ . . . bylo jich pět a ne čtyři. A nejvíc mě štval Harry. Neustále sliboval že Pinheada zabije. Opakoval to snad desetkrát, až už to bylo i trapné. A vlastně ani konec samotný mě neuspokojil. Tak že nakonec jen průměr. Citát: Co se stane, když člověk umře, když je zrovna v Pekle?

Po jedenástich (jedenástich!) dieloch filmového Hellraisera sa Clive Barker zobudil a povedal si, že by možno bolo fajn napísať (literárnu) dvojku. Ehm! Ale dobre, okej, rešpektujem, prečo nie. Barker vždy bol skvelý spisovateľ, ktorý to so slovami vedel ako málokto. Problém, ktorý som s ním mal, bol „len“ v tom, že na jeden jeho výborný text v priemere pripadalo päť, ktoré boli buď zlé, divné, alebo ma proste nebavili. Nejeden raz predstavovali vcelku výrazný odklon od čistého temného hororu, čo je poloha, ktorá mu podľa mňa vždy sedela najviac. Podobne, ako Laird Barron, i on akoby sa hororovo nudil a tak neustále hľadá úniky, prieniky a experimenty. Práve kvôli tomu nepatrí medzi mojich najobľúbenejších autorov. Osobne mi to pripadá ako škoda. Ak má niekto talent na nejaký žáner, mal by som na ňom neustále pracovať a zlepšovať sa v ňom. Nie ho hádzať znudene cez palubu. OK, dosť kecov. Keď Carcosa vydala knihu s podmanivou obálkou Šarlatová evangelia, povedal som si, že ju musím mať, pretože novela The Hellbound Heart (Hellraisera z nej urobili až filmy) patrí k tomu najvýstavnejšiemu, čo kontroverzný pán Angličan počas svojej kariéry splodil. Po prvých stranách som nadobudol zmiešané pocity. Ako keby som stretol bývalého kamaráta, s ktorým som v minulosti veľa prežil, ale nerozišli sme sa v najlepšom. Postupne som sa však do toho dostal a bol som čoraz spokojnejší. Medzi najlepšie horory roka to určite nezaradím, ale inak je to fajn žánrovka. Postavy ma však nebavili, ani zápletka. Len hra so slovami, atmosféra a niektoré scény. I z toho dôvodu som váhal, či nedať len 2*, ale ono je to fakt dobre napísané. Len vás to tak nejak nebaví čítať. Z textu na nejednom mieste cítiť istú pohodlnosť. Reťaze párajú ľudí doslova na kusy v najlepšej barkerovskej tradícii, ale horor sa za desaťročia posunul jednak iným smerom a jednak OK, dajte si do textu páranie ľudí reťazami, ale nesabotujte si ho sami útrpnými hláškami, že daná obeť úpenlivo zavila od bolesti. Ak by mi reťaz utrhla polovicu tela, asi by bola moja reakcia iná, než že úpenie od bolesti. Alebo: osoba je brutálne fyzicky zmasakrovaná a sekundu nato o sebe premýšľa ako o „zřídil mě přímo ukázkově“. Ja si teda naozaj neviem predstaviť, že by ma niekto zmlátil takmer na hranicu života a smrti a premýšľal by som o danom akte takýmto pohodičkovým spôsobom. Toto je strašne pohodlné, Barker sa už zjavne ani len nesnaží vymyslieť niečo nové, pozrieť sa na krvavú tému z menej očakávaného (a teda osviežujúceho) uhla. Alebo je proste odtrhnutý od reality a nachádzanie pravdy v texte ho už absolútne nezaujíma. Niekto nám tu skrátka buď zaspal dobu, alebo spohodlnel, však Clive? Za mňa stratil svoj vnútorný hlas, ktorým kedysi hypnotizoval a elektrizoval davy fanúšikov. Ale stále je to dobrý remeselník. Len už proste nerozpráva príbehy, ktorými by ma dokázal uhranúť. Na začiatku som sa neodkázal v správny čas naladiť a potom, nuž, potom mi ten vlak ušiel a ako to už v živote býva, na niektoré veci bolo proste už neskoro.