Santini

Pro někoho, kdo jméno tohoto stavitele sice povšechně zná, ale žádné podrobnosti se k němu doposud nedostaly, to vůbec není špatná kniha. Ano, kdybych si otevřela wikipedii, určitě bych tam všechny tyto informace našla, ale otevřít knihu a číst příběh je pro mě zajímavější; bez knihy bych se nepídila po podrobnostech. Já jsem třeba vůbec netušila, že Santini byl vlastně postižený, že měl být původně kameníkem a převzít dílnu po otci, ale právě ta fyzická nemohoucnost ho přivedla ke stavitelství. V knize je krásně popsaný jeho vztah s maminkou, podobně také vztah s jeho první manželkou, jakož i její zoufalství po smrti tří synů. Co jsem paradoxně na knize ocenila nejvíc, to je abecední seznam Santiniho prací v závěru - i autorka přiznává, že asi není kompletní, ale pro mě byl takovou základní orientací. Ke každé (pře)stavbě jsem si postupně hledala "internetové" podrobnosti, pochopila jsem, že kostel ve Zvoli není "u nás" ve Zvoli nedaleko Zábřeha na Moravě, a jsem rozhodnutá alespoň některé mimopražské Santiniho stavby navštívit. Už tímhle si mě kniha Jaroslavy Černé získala a jsem ráda, že jsem ji četla.

Santiniho životopis, spíš než dokument je to taková báseň v próze, se kterou mi pocitově rezonovaly dojmy ze Santiniho staveb, které miluji a obdivuji.