Takový umělec, jakým Jan Blažej Santini Aichel dozajista byl, by si zasloužil něco lepšího. Stačily by aspoň pořádné korektury. Nebo schopný editor. Vážně, když jsem v textu spatřila "pražané", tak mě to dost vyděsilo - a nebyl to první ani poslední prohřešek vůči české gramatice. K samotnému ději se dá říct snad jen to, že neurazí. Ale ani nenadchne. Osobně bych ubrala "romantické" rozedranosti duše a přidala více realistického baroka.

O životě a soukromí Santiniho toho, dle dostupných informací na netu, není moc známo. Autorka tedy vzala známé skutečnosti (jména a počet dětí, jména a počet manželek, předpokládaná touha Santiniho po šlechtickém titulu, stavby apod.) a zapracovala je do románu. Mě to zapracování přišlo trošku neohrabané, dialogy mezi postavami umělé. Rozhovory mezi Santinim a zadavateli jeho staveb se autorka snažila seznámit čtenáře se skutečnostmi souvisejícími právě se stavbami, proto možná občas působily spíš jako poučka, než jako reálný dialog. Dle autorky zřejmě téměř všechny Santiniho myšlenky patřily buď architektuře nebo Bohu, či Satanovi v části jeho života. Toho Boha tam na mě bylo už moc, ale to je zřejmě můj problém. Nicméně můj celkový dojem z knihy je, že potencionálně velmi zajímavé téma bylo zpracováno velmi povrchně do knihy ve stylu románu pro ženy. Zasloužilo by si mnohem víc.