Sandman Lovci snů

Poetický příběh v japonském hávu se vším, co k Sandmanovi patří, bez nějakých odboček mimo – jasný, přehledný a uhrančivě nakreslený. Osobně bych sice uvítal silnější pointu v závěru, která by celé vyprávění mistrovsky zarámovala, akceptuji však, že z řemeslného hlediska v tomto případě nebylo nic podobného vysloveně třeba. Neil Gaiman tentokrát nehraje na šokující vyvrcholení, jež vás donutí přehodnotit všechno, co jste dosud četli. Vsází na krásu romantiky, kdy láska vstoupí do dveří dvou zcela rozdílných bytostí, jimž osud nedopřál příliš mnoho společně stráveného času. Souhlasím, že v důsledku nejde o nějakou inovaci léta okoukaného motivu, ale jakmile to umí někdo podat, moje prohnilá duše trudomyslného cynika pokaždé maličko zjihne. A u Lovců snů navíc kouzelně funguje nekomplikovanost zápletky, což je za mě vždycky o bod víc. Když k tomu připočtete nádherné výtvarné zpracování P. Craiga Russella, hned máte postaráno o smysluplný dárek pro nějakého nešťastně zamilovaného Werthera.

Došla mi veškerá slova. Ta vymyšlená i ta, která ještě člověk nedal dohromady. Příběh byl nádherný, dokonalý a celkově vau. Poetiku a krásno podtrhuje dechberoucí kresba, která mě svou jednoduchostí, ale zároveň hloubkou toho co vypráví, zasáhla na správném místě. Už jsem zmínila, že mi došla slova?