Sice jsem už pár knih od Austenové přečetla, ale nemůžu se považovat za takového odborníka, abych v tomhle díle hledala nějakou rapidní změnu ve stylu nebo volbě slov. Kdybych to nevěděla, nikdy bych neřekla, že to dopsal někdo jiný. Možná se mi líbí ještě mnohem víc než Rozum a cit nebo Pýcha a předsudek. Stalo, že jsem se v některých místech dost nasmála. Hlavně při Edwardově nezdařilém únosu. Možná, že trocha toho vtipu je právě příčinou Marie Dobbsové a vůbec to nezkazilo výsledný dojem. Co se týče děje. Ze začátku se to opravdu trochu táhlo. Prvním padesát stránek mě to nijak neoslovilo, ale pak jsem se zažrala a během pár hodin jsem to měla v sobě. Zápletka tentokrát měla spád. Nešlo jen o pouhé převyprávění vztahu dvou lidí, ale stalo se tam cosi, co vás nesmírně zajímá, ale během celé té doby vás autorka nechá v nevědomosti a rozuzlení je až na konci.