Živý darebák má pro bezpečnostní orgány desetkrát větší cenu než darebák mrtvý. Musím přiznat, že od mistra Součka jsem čekal lepší příběh. Je to sice pohled do minulosti, kdy si každý říkal soudruhu, ale to pojetí, zápletka a vyvrcholení, to bylo velmi slabé. Navíc, pocit, že soudruh Vlček, jako dentista (zubař), je chytřejší než vrchní vyšetřovatel soudruh kapitán Pros, vás doprovází celým příběhem. Těžko říci, zda to pan spisovatel pojal jako výsměch české kriminálce, ale faktem zůstává, že vyšetřování bylo pomalé a sem tam i nedovysvětlené. Citát: Jde-li o vraždu, nelze oznámení, byť i nepodepsané, jen tak hodit do koše. Jediné, co jsem si z příběhu odnesl, byl opravdu jen pohled do komunistického Československa. Příkladem pak je třeba připomenutí, že se v té době k autu nedostal každý a na auta byly v té době pořadníky. Aut bylo prostě málo. Hlavní podezřelí si „koupil auto Opel-Olympie, která mu byla přidělena bez ohledu na značnou nouzi o vozy“. Jo, doba, kterou dnešní mládež už nechápe. Vlastně je to faktem, že jen bohatí a zloději si v té době žili jako prasata v žitě. (změnilo se něco?) Malá ochutnávka: To myslíš vážně, Vašku? Smrtelně – ale abych se tak moc neblamoval, řeknu ti raději až později, proč mě to zajímá. Tak se podívej, milý soudruhu doktore, takhle si na mne nepřijdeš. Buď spolupracujeme, nebo toho necháme. Já ti poctivě předkládám všechny výsledky vyšetřování, vezmu tě dokonce s sebou k ohledání, a tohle je vděk za všechno! Styď se! Případ vrcholí podle pravidel výstavby klasického dramatu po expozici, peripetii a katarzi dochází ke katastrofě. Jedná si sice o špionážní příběh se zajímavou úvodní mrtvolou, ale to je asi tak vše. U příběhu jsem se nudil a horko těžko jsem jej dočetl. Vlastně v určité fázi už mě ani nezajímalo vyvrcholení. Asi v tomto smyslu podávám tedy závěrečný souhrn, nad jehož průklepem se uzavřou desky s nápisem „Samá voda“. Avšak jako milovník Součkových příběhů jsem se rozhodl pro dva a půl Hetešáka, což je na hvězdy převedeno na celkové tři kusy. ( Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡ ) Citát: Jsme lidé smrtelní.

Tohle byla radost číst. Už jen pro nádherná souvětí, rozepsaná třeba i na půl strany, kdy každé druhé slovo je nějakým způsobem rozvinuté. Chce to ovšem stylistického virtuóza, jenž umí pracovat s češtinou a nebojí se to použít. Což Ludvík Souček bezesporu uměl. Ale uznávám, že ze mě mluví osobní zaujetí - pro tvůrce Bratrů Černé planety budu mít vždycky slabost. Detektivní novela Samá voda vyšla původně v roce 1963 na pokračování v časopise Svět v obrazech. Je na ní znát autorovo oťukávání žánru, kdy mu spíš než na promyšlené zápletce záleželo na blýsknutí se znalostmi o fotografii, zubařině či bakteriologii. Ostatně celá koncepce vyšetřování sice kráčí ve stopách pravidel literární kriminálky, ale zároveň si z nich krapet utahuje. Některé zvraty tak fungují, jiné ne, přičemž Sherlock Holmes by tomu asi jedničku nedal. Hlavně v poslední třetině je znát, že už není o čem psát a tak se jen opětovně sumarizují zjištěná fakta a dávají se do krkolomných souvislostí. Přesto mě to bavilo moc.